Přehlížení Andělé

17. dubna 2011 v 9:48 | Wish Katie
Konečně ho našla; všechna ta mrtvá těla na zemi ještě ani nestihla ztratit svou horkost, když si uvědomila, že je to on.

Seděl na kusu kamene mezi hořící sutí, která kdysi bývala učebnou Kouzelných Formulí; byl otočen zády k ní, obličej měl schovaný v dlaních. Na moment zaváhala; na tak otřesnou chvíli byla scéna děsivě nádherná. (Nádherná v té oblíbené formě, kdy se vám promítá pod vašimi víčky a vy si ve skutečnosti nejste ani jistí, proč.)


"Harry," zkusila jej oslovit, vlastně ani nevěděla, proč šeptala, "Harry."

Za normální situace by ze sebe pravděpodobně vysoukala banální otázku typu - "jsi v pořádku?" - ale tentokrát… Její bratr zemřel, Voldemort byl poražen, sama byla málem zabita Bellatrix Lestrangeovou… její bratr zemřel.

"Harry," opakovala, a on se konečně ohlédl, aby se na ni podíval. Na sklech jeho brýlí se z několika rozdílných úhlů odrážely plameny ohně; smaragdově zelená barva jeho očí se na kratičkou chvíli jako by úplně ztratila. Potom ale hlavou pootočil; za brýlemi se objevily unavené, snad i krví podlité, oči zalité slzami.

"Omlouvám se," vydechnul, "Moc… se omlouvám."

Nevěděla, jestli to je omluva za Freda, nebo Remuse a Tonksovou, nebo za to, že jí nechal myslet si, že je mrtvý, nebo za jeho odchod, nebo zkrátka za všechno, i každičkou 'maličkost', která jí kdy ublížila.

Byl to přeci jen Harry; nepochybně šlo o poslední možnost.

"Já taky," řekla, snížila se na kolena vedle něj a paže mu pevně ovinula kolem krku; jeho rameno se jí zarývalo do hrudi, obličej přitiskla na stranu jeho hlavy, "Taky mě to mrzí."

Na krátký okamžik zůstali v této pozici, nehybně a tiše, uprostřed toho všeho krveprolití; ozvěnou se k nim nesly výkřiky z hradu, kde leželi mrtví, obklopeni svými rodinami, hrůzostrašnější, než jakékoli zvuky Zapovězeného lesa.

Harryho ramena se z ničeho nic začala třást; začal plakat a Ginny ho sevřela ještě pevněji. Přitáhl si ji blíž, tak, aby mohl ruce omotat okolo jejího pasu, hlava mu spočinula v místě, kde se potkával krk s ramenem, slzy smáčely její kůži. V té chvíli, kdy i jí proti vůli začaly téct pramínky slz (-"Ach, Frede, můj Bože, Frede, ne, Frede, ne-…"-), si pomyslela, že vyhrávání válek, sláva, a vše, co k tomu patří a zapíše se do historie -… pomyslela si, že to za to nestojí; válka je válka. Toho, že jste kdy byli její součástí, se nezbavíte. Zůstane to navždy vypálené pod vašimi víčky, bude vás to hlodat v koutcích vašeho vědomí, dokud vás to nezničí; a dokud nezemřete, neuniknete tomu.

"Už je dobře," zamumlala, rukama ho, přes na mnoha místech propálené tričko, opatrně hladila po zádech, "V pořádku - všechno je v pořádku."

Hlavou jí probleskl obraz Fredova nehybného těla, ležícího vedle Remuse a Tonksové, a uvědomila si, že právě tohle je pravděpodobně ta největší lež, jakou kdy pronesla.

Cítila jeho horký dech; vzlykal, ale ze všech sil se snažil zahnat slzy. Ginny ho za to ve stejnou chvíli nenáviděla a zároveň milovala; za to, že se vždy snažil být tak statečný, i když, ve skutečnosti, jsou tu přeci jen chvíle, kdy je úplně v pořádku být zranitelný, chvíle, jako byla tato. Otočila hlavu a do vlasů mu vtiskla lehký polibek. Jeho paže ji stiskly ještě pevněji; nechtěla nic jiného, než mu pomoci zapomenout… na to všechno.

Ale věděla, že to nebude lehké. Ona to také všechno cítila, cítila tu zdrcující temnotu, cítila smutek ze ztráty té holčičky se zářivýma očima, kterou bývala, a věděla, že není možné na to zapomenout, ne teď. Možná jednou, až budou mít vlastní děti - vždycky snila, že bude mít tři - a každý den bude od rána do noci prosluněný… Až budou ztraceni ve světě, kterému budou vládnout jen a jen děti, a který budou znát; svět beze zla, ve kterém jediná věc, o kterou se bude třeba bát, budou malí rváči ve škole - pak teprve budou moci zapomenout.

Víčka silně semkla k sobě, nechtěla už vidět nic víc; nic z toho, co se dělo kolem. Stačil jí pocit, že Harry, nejdůležitější osoba v jejím životě, je tu s ní. Přestože zlomený, vyčerpaný, ale žije. Oba žijí.

"Miluju tě," zamumlala tiše, rty se přitom lehounce otřela o kůži na jeho krku. Uvědomila si, že to konečně řekla; trochu se zastyděla, že jí to trvalo tak dlouho, aby to cítila tak hluboce.

Pěstmi pevně stiskl látku Ginnyina trička. "Já vím," odpověděl téměř neslyšně. "Já… já tebe… Ale - Bože, Ginny, pořád je vidím. Tak nehybní. Jako… Jako by vlastně nikdy doopravdy nežili-…"

"Já vím," zašeptala, zaťala svaly ve snaze zastavit bolest, která ji zaplavovala a projížděla každičkou skulinou v jejích žílách, "Já vím."

"Omlouvám se," řekl znovu, a, z nějakého neznámého důvodu, tato slova byla těmi, která překonala jakousi 'hranici'. Začala vzlykat, přestože si slíbila, že se to nestane; přísahala, že zajistí, aby ještě nijak nezhoršila zármutek někoho jiného… Proč tak najednou? Začala se zajíkat a škytat, pokoušela se opět nad sebou získat kontrolu, když se na něj znovu zoufale podívala.

"Fred," vyhrkla, potřebovala, aby ji pochopil, "Fred -"

Nedokázala slovy vyjádřit všechno, co cítila - fakt, že se jí v mysli neustále vyjevoval Fredův obličej, přeměnil se na Tonksovou, na Remuse, na Colina; z Colina se stal Sirius a jeho tvář se změnila v tvář Bellatrix Lestrangeové, a řada dále pokračovala. Všichni mrtví - ať dobří, či zlí - všichni jako by snad toužili po tom, aby ti, co přežili, byli rozdrceni tíhou jejich ztráty.

Když se jí konečně podařilo znovu nadechnout, odtáhla svůj uplakaný obličej a zahleděla se na ostré rysy toho Harryho, o tolik vyhublejšího, než jak si ho pamatovala. Trvalo snad věčnost, než se znovu potkala s jeho očima.

Sebrala všechnu odvahu; zvedla pohled a všimla si, že ji neustále pozoruje; zářivé hvězdy z jeho očí zjevně dávno zmizely stejně jako z jejích.

"Budeme v pořádku," pronesl tichounce se vším přesvědčením, které dokázal shromáždit, a palci - dosud od krve - jí setřel slzy z tváří, "…budeme v pořádku."

A to byla pravděpodobně ta nejkrásnější lež, jakou jí kdy kdo řekl.
A/N: Po dlouhé době zase nějaká jednorázovka; znovu Vás ale upozorňuji, že se jedná o překlad. Autorkou je s i l v e r a u r o r a z fanfiction.net. Abych pravdu řekla, tahle povídka se mi hned zalíbila. Cožpak ani sám Harry Potter nemůže mít slabou chvilku? ^^
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 AnNe AnNe | Web | 17. dubna 2011 v 11:48 | Reagovat

awwwwww **rozplívá se** krásná jednorázovka

2 Miss Black - Affs Miss Black - Affs | Web | 17. dubna 2011 v 12:01 | Reagovat

je krásná, procítěná :) nahnala mi slzy do oči :(

3 Claire Claire | Web | 19. dubna 2011 v 16:48 | Reagovat

ahoj, moc se mi líbí, jak tady máš ke každé povídce ty bannery, tak jsem tě chtěla poprosit, jestli bys mi třeba náhodou neudělala taky takový a třeba (když budu moc drzá) i s animací. viděla jsem ke své povídce podobný banner na weasley-guys a fakt moc se mi líbil a myslím, že jsi ho dělala ty, tak prosím nemohla by si udělat speciálně i jeden pro mě?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.