Deník H. G. - Kapitola 25: Vzpomínám...

27. dubna 2011 v 17:32 | Wish Katie
Ginny se doslova zasekla v půlce pohybu. Pomaličku se rozešla směrem ke stolku a opatrně Deník zvedla. 'Je to snad…' problesklo jí hlavou. Podívala se na stránku, kterou měla Lily právě nalistovanou.

Vše utichlo. S povzdechem jsem se šla usadit na volnou židli u Ginnyiny postele. Jako by z dálky jsem slyšela, jak se Teddy nadšeně - ovšem tentokrát již šeptem - ptá, jak to, že tu Harry zůstal. Bylo to snad poprvé, co mu na jeho otázku neodpověděl a pohled nepřítomně upíral na rudé vlasy rozhozené na bílém polštáři.


Překvapením se jí rozšířily zorničky. Nebylo pochyb - předmět, který svírala v ruce, byl právě ten Deník. Ten deník, který si její nejlepší kamarádka dlouhé roky psala; ten deník, který tak často vídala jen tak položený na nočním stolečku; ten deník, který Hermiona otevírala častěji, než jakoukoli učebnici.

Vzpomněla si, jak se kdysi společně smály, když si ho pořídila. Tenkrát Ginny slíbila, že jí dá přečíst vše, co si zapíše během jejich cesty. Rty se jí vykroužily do menšího úsměvu. Rozhodla se toto téma nahodit, až se později toho odpoledne spolu s Ronem a Hugem zastaví na návštěvu.

Položila předmět zpět na stůl a sešla dolů za ostatními.

"Ginny, drahoušku, je všechno v pořádku?" otočila se na ní ihned Molly s ustaraným pohledem. Odpovědí jí bylo pouhé přikývnutí.

***

"Tak kde ten Harry je?!" zeptal se už po několikáté nervózně Ronald Weasley. Ne snad, že by mu doopravdy šlo o spisy, které měl jmenovaný přinést z ministerstva, potřeboval ale konečně záminku, aby mohli odejít z domu a přesunout se k Potterovým.

Hermiona převrátila oči v sloup, vstala z křesla, přišla k manželovi blíže a upravila mu kravatu, kterou si opět nějakým záhadným způsobem rozvázal.

"Takže naposledy," pronesla tiše, "Harry má stále ještě patnáct minut na to, aby přišel. Přesně, jak jsme se domluvili. A ujišťuji tě, Ronalde Billiusi Weasley, že jestli se zeptáš ještě jedinkrát, budeš potrestán." dodala, nebezpečně se přitom usmála a pobaveně sledovala Ronův nechápavý výraz. Ozvalo se další křach; oba se vylekaně otočili - z okna viděli syna, opět ležícího na zemi - sníh na ní již téměř roztál, jeho košťátko poletovalo pár metrů od něj.

Hermiona, toho dne již po třetí, vyběhla na zahradu, Ron jí byl v patách.

"Mami - mně nic není!" bránil se Hugo, snažil se vyškubnout z matčina sevření - ta se snažila najít jakoukoli známku poranění.

"Míno," klekl si vedle ní manžílek, "To k tomu patří!" konejšivě jí pohladil po zádech a synkovi věnoval zářivý úsměv. Odpovědí mu byl Mínin nebezpečný pohled; rychle ruku stáhl, jako by se snad bál, že mu ji ukousne jako nějaké nebezpečné zvíře.

Hugo mezitím využil šance, která se mu naskytla, vyskočil na nohy, popadl koště a vběhl zpátky do domu.

"Nesnáším košťata," zamumlala téměř nesrozumitelně. Myšlenkami zabloudila zpátky ke dni, kdy se s Ronem byli poprvé společně proletět… Kdy byli na Ginnyině prvním zápase.

"Harry!" zvolal najednou zrzek vedle ní s pohledem upřeným na branku, za kterou se najednou objevila jim tak dobře známá postava.

***

Už se schylovalo k večeru. V obývacím pokoji bylo opravdu… živo. O většinu 'hluku' se postarala samozřejmě - jinak vždy tichá, miloučká - Lily s Hugem, nikdo se ale ani nepokusil je jakkoli zarazit. Však už to byla 'doba', co se viděli naposledy.
Pak si ale konečně Ginny s Hermionou našly chvilku času na to, aby si po delší době popovídaly. Sedly si do růžku s šálkem čaje, a po pár 'zdvořilostních' frázích ("Co je nového?" "Opravdu?") Ginny sebrala odvahu a zavedla řeč na Deník.

"Víš… dnes jsem u Lily na stole našla takovou knížečku - myslím - myslím, že to je tvůj deník," konstatovala a čekala na reakci. Trochu jí překvapil Hermionin úsměv.

"No - ano, to je možné. S Rosie ho už dávno našly," sklopila zrak k čaji a pomalu ho promíchala. Byla si vědoma Ginnyina tázavého pohledu, a tak pokračovala. "Ginny - však víš - stejně by se to všechno jednou dozvěděly. Stejně bychom jim jednou musely vysvětlovat všechny ty věci - zajímalo by je, jak jsme žily… A tak…" nechala nedokončenou větu viset ve vzduchu.

"Asi máš pravdu," souhlasila nakonec, "Jen se bojím, že na některé věci je Lily ještě moc malá." zamumlala spíš pro sebe, myšlenkami zabloudila k odstavečku, který si toho odpoledne přečetla. Hermiona neodpověděla; očima vyhledala jejího maličkého Huga, který všem názorně předváděl jeho dnešní zážitek s tréninkem famfrpálu.

***

"Mějte se!" mávala Lily za odcházejícími Weasleyovými. Molly s Arturem se přemístili již dříve, a díky Hugovi, který se snažil jejich odchod co nejvíce oddálit, odcházeli až kolem deváté hodiny.

Rusovlasá dívenka už se nemohla dočkat, až si vleze do postele a přečte si ještě kousek z deníku, dalšího rána ho musela opět poslat Rosii.

Rychle rodičům s objetím popřála dobrou noc, a než stihli dále zareagovat, byla v půlce schodů.

***

Od Munga jsme odešli až večer, naštěstí se mi podařilo všechny lékouzelníky a sestřičky přesvědčit, aby nás tu nechali déle, než jen ve vymezených návštěvních hodinách. Ron (který se nedlouho po odchodu s Kingsleym vrátil, tvářil se přitom jako opařený - do teď jsem z něj ale nedostala, co se dělo) s Teddym odešli jako první - malý Lupin totiž vypadal, že každou chviličku usne. Já ještě nějakou dobu zůstala a přesvědčovala Harryho, aby šel s námi. Přeci tam nemůže sedět věčně - i když jsem ho na druhou stranu… chápala.

Jenže pak se to stalo - a když mně srdce div nevyletělo z hrudi, nedokážu si ani představit, co cítil Harry.

Vlastně ani nevím, jak se to všechno seběhlo. Ginny začala… kašlat. Ale 'kašlat' je slabé slovo. Byla snad jako v záchvatu; dokonce jí z koutku začal téct pramínek krve.

Lily ztuhla. Tohle jí něco až nebezpečně přesně připomínalo. Že by snad…?

Automaticky jsem vyběhla na chodbu a zavolala na nejbližší léčitele; můj hlas musel znít opravdu hrozivě - alespoň soudě podle jejich výrazů. Rozešli se k nám, a já opět vběhla dovnitř.

Harry dávno stál, pevně svíral Ginnyinu ruku a hlasitě opakoval její jméno, jako by snad doufal, že tím vše vyřeší. Neměla jsem sílu se na nic jiného soustředit, sáhla jsem po hůlce a namířila ji na ni.

"Anapneo!" vykřikla jsem. Ani nevím, proč. Zkrátka se to nějak automaticky stalo.

Dívka si uvědomila, že právě tohle byla první věc, kterou otec udělal, když…

Konečně dovnitř vběhli dva lidé v bílých pláštích; netuším, co udělali, klidila jsem se jim z cesty.

Ani jsem si to nestačila uvědomit, najednou jsem opět stála na chodbě, Harry a Tom, léčitel, který měl dnes spolu s ostatními službu, se dohadovali kousek ode mě. Netrvalo mi dlouho, abych si uvědomila, proč.

Rychle jsem překonala těch pár kroků, chytla Harryho za paži a táhla ho pryč. Pryč od toho všeho; Ginny je v dobrých rukou, nemá smysl tady postávat - sama jsem již párkrát musela lidi doslova 'vyhánět ze dveří', takže moc dobře vím, že dovnitř se nemůžeme dostat.

Snažil se mi vysmeknout, ale marně. Našla jsem v sobě dosud neobjevenou sílu a přemístila nás oba do našeho domu. Ron už netrpělivě seděl na pohovce, Teddy usnul vedle něj.

"Míno - Harry! Zatraceně -" překvapeně na nás zahlížel; věděl, že příjdu a - zná mě dobře, tušil, že dovedu i Harryho - pravděpodobně se ale lekl našich 'výrazů'.

"Kruci - Hermiono - pusť mě!" vyhrkl Ten, jehož předloktí bylo stále pevně stisknuto mou rukou.

"Uhm… H-Harry?" otevřel Ted pomalu oči. Bezděčně mě napadlo, že tu začíná být… nezvykle 'veselo'.

Místo toho, abych vyplnila jeho 'příkaz', jsem si ale z kuchyně přivolala lahvičku lektvaru na uklidnění a zamávala jí Harrymu před očima. Snažila jsem se zpevnit svůj hlas, a vcelku klidným tónem ho požádala, aby ho vypil. Teprve potom jsem stisk povolila.

Rozhlédl se po místnosti; můj pohled byl kamenný, tedy, alespoň jsem se o to snažila; Ronald vypadal, že každou chvíli vyletí z kůže a do toho Teddy - netušící, která bije. Rezignovaně si rukou projel vlasy a odzátkoval lahvičku. Opravdu jsem v tu chvíli děkovala Merlinovi.

Lily se pousmála, pocítila náhlý příval sympatií ke své mírumilovné tetičce. Alespoň někdo nezapomněl zachovat chladnou hlavu. Stále jí ale kdesi v nitru hlodal 'strach'. Samozřejmě - všechno dobře dopadlo, ale i tak…

Chtěla číst dál, ale její tělo jí to nedovolilo. Víčka se jí klížila, den byl dnes opravdu dlouhý. Zívla, zavřela knížečku, zhasla lampičku a s myšlenkou na poslední zápisy usnula.
Kapitola 24 | Kapitola 26
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Snapeova Snapeova | Web | 28. dubna 2011 v 22:32 | Reagovat

Ahoj,Verča odjela dnes ráno do Francie a vrací se v pondělí,bohužel už nestihla oběhnout SB,tak tím pověřila mě. Tady je informační článek:http://harrypotter-world.blog.cz/1104/vylet-do-fracnie-ale-clanky-budou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.