Deník H. G. - Kapitola 24: U Svatého Munga

31. března 2011 v 19:03 | Wish Katie
Z ložnice ke mně doléhají jejich hlasy. Kde se jen naučil mudlovskou pohádku O Třech medvědech? Že by si pročítal ty moje knížečky, co jsem si s sebou vzala z mého bývalého pokojíčku? No toto; někdo, kdo v životě neotevřel učebnici, si bude libovat v dětských pohádkách?


Dívka se poprvé po dlouhé době lehce pousmála. Očima zabloudila k hodinám na zdi; ještě nějaká ta chvilka do oběda zbývala. Neváhala ani vteřinu a otočila stránku.

Jsou asi tři hodiny ráno, ale nemůžu usnout. V hlavě se mi to všechno pořád opakuje. Řev davu, Teddyho poskakování… Ginny padající k zemi. Radši jsem se z ložnice potichu vykradla do kuchyně. Kdo by to byl řekl; jsme v domě 'léčitelky' a já nemám ani jeden lektvar pro bezesný spánek.

No, co nadělám. Nevydržím tady jen tak sedět a čekat. Napíšu Ronovi vzkaz, a půjdu k Mungovi.

Další zápis pak pocházel až z pozdního odpoledne toho dne, jak si Lily domyslela.

Dovnitř jsem se dostala bezproblémově - přesto, že bylo tak brzy - přece jen tam pracuji. Někteří zaměstnanci se na mě dívali trochu překvapeně, ale nijak mi v cestě nebránili.

Onen pokoj jsem našla rychle, naštěstí se tam už za tu dobu celkem dobře vyznám. Potichu jsem otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Bylo tam hrobové ticho.

Jediné světlo poskytoval měsíc, prosvěcující dovnitř skrz nezatažené okno. Ginny ležela na posteli úplně u stěny, naprosto nehybná. A Harry seděl na židli u postele; hlavu měl složenou v dlaních, lokty měl opřené o noční stoleček.

"Měl by sis odpočinout," řekla jsem tiše a začala přistupovat blíž. Od začátku jsem měla zvláštní pocit, že bude vzhůru, přesto jsem ale nechtěla riskovat, že ho probudím.

"Her…Hermiono?" vysoukal ze sebe stejně tichým hlasem, "Co tady děláš?"

Přisunula jsem si nejbližší židli a pomalu se posadila. Až teď na mě dopadla únava.

"Nějaká změna?" zeptala jsem se; na jeho otázku bude čas později. S povzdechem zavrtěl hlavu a obrátil zrak zpět k posteli. Ginnyin hrudník se zvedal nepravidelně, čelo se jí lesklo potem.

"Nevím - netuším, proč to udělali… Chci říct - je -" mumlal trochu nesouvisle. Viděla jsem na něm, že za celou dobu nezahmouřil oči. Natáhla jsem paži a lehce se konečky prstů dotkla té Ginnyiny. Byla ledově studená; při mém dotyku sebou jako by… cukla. Rychle jsem ruku stáhla a tázavě se podívala na Harryho. Znovu jen zavrtěl hlavou.

"Vím, co myslíš," zašeptala jsem pak, "Ale nemělo by to dopadnout… Nevěřím, že to říkám zrovna já, ale… takový je famfrpál." dokončila jsem myšlenku a odvrátila zrak směrem ke dveřím. Proběhl mnou zvláštní pocit, jako by snad někdo náš rozhovor poslouchal. Asi jsem se ještě pořád nezbavila toho… instinktu. Rok na útěku na mně zanechal svůj otisk.

"Nemůžu to vyhnat z hlavy," ozval se potom téměř neslyšitelně. "Je to stejné jako… jako tehdy, když Sirius… Brumbál spadl z věže - jenom… Není, je to…" na chvíli se odmlčel, "Určitě jsem mohl něco-"

Nenechala jsem ho dokončit větu. "Ne, Harry," řekla jsem ostře, "Prosím, takhle o tom neuvažuj," dodala jsem, ruku mu položila na rameno. "Ničemu tím nepomůžeš."

Neodpověděl. 'Pro Merlina, Harry…' On se nikdy nezmění. Vždycky mu to bude ležet v hlavě; znám ho dost dlouho na to, abych si tím mohla být jistá.

Ani nevím, kdy jsem zavřela oči.

Když jsem konečně přišla k sobě, ležela jsem napůl u Ginnyiných nohou přikrytá přikrývkou z vedlejší postele. Pomalu se rozednívalo, mohlo být kolem šesté ráno, když se dveře pokoje otevřely. Rozespale jsem se rozhlédla po pokoji; Harry měl hlavu položenou na kraji postele, podloženou složenými pažemi. 'Že by konečně usnul?' proběhlo mi hlavou.

Než jsem ale stihla cokoli udělat, sápal se na mě Teddy. Nejdřív jsem se opravdu lekla, ale jakmile jsem si všimla jeho tyrkysově modrých vlásků, s unaveným úsměvem jsem si ho vytáhla na klín.

"Je to lepší?" ozval se Ronald. Zakryla jsem překvapení z toho, že ho vidím tak brzy na nohách, a sklesle pokrčila rameny. Co mu mám říct? Pravdu? Tu by nepochopil a neunesl; koneckonců je to jeho maličká sestřička, kterou se už tak dlouho snažil chránit…

"Harry…?" zabrblal Ted s pohledem upřeným na svého kmotra.

"Ššt," přiložila jsem mu ruku na pusu. "Musíš být potichu, Teddy," zašeptala jsem. Zjevně pochopil, pohodlněji se mi uvelebil na kolenou a zadíval se z okna.

Nějakou chvilku jsme poté s Ronem strávili v tichosti. "Pojďme se projít," bylo první, co pak navrhl. Neprotestovala jsem, stejně jsem už byla celá rozlámaná a Teddymu by jistě neuškodilo, kdyby se trošku proběhl.

Vyšli jsme na chodbu, kde byla znatelně větší zima. Dokonale mě to probralo. Potom ale přišlo něco horšího, než pouhá husí kůže. Kingsley Pastorek osobně. Svým hlubokým hlasem pronesl něco ve smyslu "Dobré ráno", dále se ale formalitami nezdržoval. S otázkou: "Kde je Harry?" si nás měřil.

"Nemám toho pána rád," zamumlal tiše Teddy a se zlostným výrazem na Kingsleyho zahlížel, zatímco jsme ho doprovázeli zpět k Ginnyinu pokoji. Ano, chudáček už dávno věděl, že každá Kingsleyho návštěva končí odchodem jeho nejoblíbenějšího kmotra (i když mu Harry kdykoli, kdy ho tak nazval, s úsměvem připomínal, že je jeho jediný kmotr).

Byla to opravdu jen chvilička, než jsme se dostali na místo. Prakticky nic se nezměnilo. Jen vevnitř bylo více světla. Kingsley se na moment zarazil ve dveřích. Zkoumavě si prohlížel Ginny, dosud nehybně ležící na posteli, i Harryho, klidně oddechujícího s hlavou položenou kousek od ní; zdálo se, že zvažuje situaci.

Nevydržela jsem to napětí a konečně se tlumeným hlasem zeptala, co se vlastně děje. Na mou otázku zareagoval zvednutím ruky a vykročil vpřed. Když se pak Teddy, jehož vlasy nabraly ohnivě rudou barvu, rozběhl za ním a s výkřikem: 'Harryho nesmíte budit!' vyskočil a chytil Pastorkovu paži, nezadržela jsem smích.

Ron se jen rozpačitě podíval jinam a doufal, že ministrův případný hněv nepadne na jeho hlavu. Typické.

V tu samou chvíli sebou Harry trhnul, něco zamumlal a pomalu otevřel oči. Vzápětí se rychle napřímil; jako by mu až teď došlo, kde vlastně je, narovnal si brýle a začal se rozhlížet po vzniku hluku. Vtom se k němu Teddy rozběhl a začal ho tahat za rukáv košile.

"Říkal jsem mu, že tě nesmí budit, Harry, ale on mě neposlechl!"

Tohle mi bude v hlavě zvonit ještě hodně dlouho. Slyšela jsem jen, jak Ron vedle mě vyprskl smíchy, než Harry konečně promluvil.

"Co - co tu děláte?" bloudil očima mezi Teddym, Kingsleym a mým rozesmátým manžílkem. Poslední jmenovaný pokrčil rameny, Ted mňoukl něco ve smyslu 'Ronovi se stýskalo!'.

Ministr zachoval ticho a významně se na Harryho zadíval. Ten pohledem neuhnul, zdálo se ale, že se do Kingsleyho očí dívá jen silou vůle.

"Ne, já -" začal po chvíli. Doslova jsem se zarazila; bylo to poprvé, co odmítl splnit své bystrozorské poslání, ať už bylo jakékoli. "Kingsley, omlouvám se, ale…"

"Dobře," řekl jen a obrátil se k odchodu.

Místnost ovládlo překvapené ticho. To bylo všechno?

"Rone, pojď se mnou, prosím," otočil se na něj ještě před dveřmi. Ani ho nenapadlo odporovat. Naposledy se na mně podíval, a odešel.

Vše utichlo. S povzdechem jsem se šla usadit na volnou židli u Ginnyiny postele. Jako by z dálky jsem slyšela, jak se Teddy nadšeně - ovšem tentokrát již šeptem - ptá, jak to, že tu Harry zůstal. Bylo to snad poprvé, co mu na jeho otázku neodpověděl a pohled nepřítomně upíral na rudé vlasy rozhozené na bílém polštáři.

Dívka znenadání zaslechla klapnutí dveří. Otočila se na židli; na prahu pokoje stála Ginny, jako vždy s úsměvem na rtech, vlasy měla stále zmoklé deštěm.

"Ahoj, princezno," prohodila, "Pojď dolů, oběd je hotový," usmála se.

Lily se k ní rychle rozběhla a silně jí objala. Ginny se zatvářila trochu překvapeně; pohladila jí po vláscích a zeptala se, co se děje.

"Mám tě ráda," zamumlala dívenka a vyběhla ze dveří; doufala, že na ní zbude největší porce.

***

Rusovlasá žena se právě chystala zavřít dveře, když si všimla podivně známé knížečky ležící na dcerčině stole.
A/N: Po sto milionech let konečně nová kapitola. Tímto se omlouvám jak za dlouhou dobu mezi poslední a touto kapitolou, tak za... její kvalitu. Ale chápejte, za ten měsíc člověk ztratí cvik :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ClaireM ClaireM | 5. dubna 2011 v 8:17 | Reagovat

Hehe, já si musela přečíst ještě kapitolu 23, abych si vzpomněla, kde tahle kapitola navazuje... :-) Hrozně se mi líbila Teddyho reakce "Harryho nesmíte budit." :D :D Už teď se těším na další pokračování...

2 kapriol kapriol | Web | 11. dubna 2011 v 20:36 | Reagovat

teda co to je je to hezký :)

3 d-uck d-uck | Web | 16. dubna 2011 v 18:40 | Reagovat

krásný :)

4 Arpad Arpad | E-mail | Web | 7. března 2012 v 2:52 | Reagovat

Pravdu máš....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.