Deník H. G. - Kapitola 23: Pád z oblaků

10. února 2011 v 9:27 | Wish Katie
Deník Hermiony Grangerové
Právě jsme se vrátili od Munga. Merline, já věděla, že se něco stane, že mi nebude dopřáno užít si jeden klidný večer s přáteli, prostě jsem to věděla! Na druhou stranu…

Když jsme vyšli na cestu, Harry už na nás - spolu s Teddym, samozřejmě, který tentokrát musel dlouhou dobu prosit, abychom ho s sebou vzali na zápas tak pozdě večer - čekal. Lupinovy vlasy měly svítivě žlutou barvu; úžasně kontrastoval s bílým - zasněženým - pozadím.


Jakmile si nás všiml, nadšeně se k nám rozběhl. Harry se jen usmál a mávnul na Rona.

Chvilku jsem se vzpamatovávala z náhlého přívalu informací ("Harry mi dovolil jít dneska s váma! Viki jít nemůže, je s tetou Fleur a strejdou Billem ve Francii! Dneska babička Andromeda udělala pudink!"), pak už byl ale vážně čas se přemístit. Nevím, už mě to začíná nudit. Asi budu muset Rona trošku popohnat do studia autoškoly.

Byla to chvíle, než jsme našli nějaká ta výhodnější místa; když se tak konečně stalo, všichni jsme si oddechli. Dobře, ze všech nejvíce asi Teddy, kterého by jeho krátké nožky už moc daleko nedonesly. A navíc hrozilo, že ho každý druhý člověk skopne dolů - každý, který si prostě za každou cenu musel ukázat prstem na Harryho a zvedat své děti do výšky, aby na něj taky pořádně viděly. To už jim to není trapné?

Naše rozestavění… no, ze začátku bych ho docela ráda změnila. Stála jsem mezi Ronem a Teddym, který vedle sebe přirozeně vyžadoval Harryho přítomnost. Takže to bylo… z jedné strany bručení a z druhé neustálé nadšené pískání.

Ne, nikdy jsem neviděla 'lepší hru'. Alespoň jsem si to myslela. No dobře, v Bradavicích byl famfrpál jen jednou z příležitostí, kdy se celá škola sešla venku na tribunách a všichni přirozeně fandili družstvu své koleje. Ale tohle, tohle je něco úplně jiného. Vlastně se to ale docela podobalo Mistrovství světa.

Vážně jsem si to všechno užívala; vypadalo to, že i Ronaldova nálada se trochu zlepšila. Díky ti, Merline. Smáli jsme se a vtipkovali; jak malí. Ginny byla opravdu úžasná - jako jediné ze všech hráčů se jí podařilo vstřelit hned šest branek za sebou. Mezi tím začalo trochu poprchávat; jejich protihráče to zjevně nějak vyděsilo, ehr, každopádně se ze svých deseti bodů ne a ne pohnout.

A pak - ani jsem si to nestihla uvědomit, jak rychle se to stalo; vedla jsem s Teddym zapálenou debatu o tom, do jaké z branek vstřelí Ginny další gól, když v tom - prásk.

Lily horlivě otočila stránku. Proč vždycky něco tak zajímavého muselo být utnuté na konci stránky? Stihla by toho tolik přečíst za tu dobu, co obracela listy…

Vlastně jsem nejdřív ani neslyšela onu ránu; na to, že se něco děje, mě upozornilo náhlé zahučení davu, lapání po dechu a Ronaldovo zašeptání slov 'Pro Boha'. Koutkem oka jsem zahlédla Teddyho, který se celý natiskl na zábradlí - div nepropadl mezerou v něm -, oči se mu rozšířily strachem a hlasitě cosi vypískl - jeho slova ale splynula s hlukem okolo.

Konečně jsem se podívala, co se děje - udělalo se mi z toho mlžno před očima. Odražeč týmu, který hrál proti Harpyjím, už zjevně nechtěl déle sledovat ten příval gólů, které jim byly sázeny. Počkal si, až kolem něj poletí Ginny, a zatímco jeho kolega po ní střelil potlouk - ten ji zasáhl do levé části zad - doslova jí přetáhl holí přes hlavu. Vykřikla jsem a několikrát mrkla - jestli se mi to třeba jen nezdálo, ale to už Ginny z koštěte spadla a řítila se k zemi.

Otočila jsem se na Harryho; chvíli stál úplně ztuhlý a snad ani nedýchal; jeho obličej ztratil veškerou barvu. Přísahám Merlinovi, že by byl schopný přes to zábradlí skočit, aby byl dole rychleji; naštěstí mu v tom bránil rozložitý chlapík vedle něj a Teddy, který začal zmateně popocházet a popobíhat podél okraje patra sem a tam.

V příštím okamžiku už Harry rychle probíhal zástupem pořvávajících lidí ke schodům - Ron mu byl v patách, a já s Teddym za ruku jsme je - jak jen to šlo rychle - následovali.

Komentátor zápasu to líčil, jako by se vlastně nic nedělo: v hlavě mi dokola duněla jeho slova "…zlatonka opět zmizela a Harpyje mají o střelkyni míň. Camrálu se zmocnil Failes, velice nadaný mladík, upravuje si vlasy a letí…"

Proto nesnáším famfrpál.

Pak jsem zaslechla rozhodčího zapískat; že by si konečně uvědomil, že se něco stalo? Všimlo si toho několik tisíc lidí, jemu to určitě jen tak neuteklo. V tu chvíli se hra zasekla, všichni hráči začali pomalu slétat na zem.

Dolů jsme seběhli úplně zadýchaní; ke konci už nám lidi naštěstí sami od sebe ustupovali z cesty - pravděpodobně počítali s tím, že po tom 'zrzavým, kterej je rozrážel lokty' ještě někdo příjde.

"…nemůžu dovolit," říkal právě menší kouzelník, který hlídal u průchodu na hřiště. Harry to zjevně nebral jako odpověď a pokusil se ho obejít, vysloužil si tím ale jen náraz do překážecího kouzla. Automaticky sáhnul po hůlce, Ron to mezitím zkusil znovu.

"No tak, chlape, pusťte nás! Vy to nechápete -" přímo zařval. Vypadal naprosto nepříčetně; vsadím se, že by ho v tu chvíli nejradši praštil.

Do toho mě za rukáv zatahal Teddy.

"Že se Ginny nic nestane, viď?" ptal se tiše.

"Musíte nás nechat jít," otočila jsem se na něj. Ani na okamžik mě nenapadlo, že bychom se tam nemohli dostat. Nepřipadalo to v úvahu. Ohlédla jsem se na Rona - zatínal ruku v pěst. Rychle jsem ho za ní chytla - ne, žádná další zranění. Muž ale nevypadal, že by mě poslouchal.

"Hej, co to -" zaburácel a rychle se vydal za Harrym, který právě probíhal volnou cestou na hřiště. Vzala jsem Teddyho do náručí a s Ronem po boku běžela za nimi.

Diváci hvízdali, když jsme vběhli dovnitř (vlastně 'vyběhli ven'), byla to ale jen bezvýznamná kulisa. Nikdo z hráčů na hřišti nebyl; zjevně jim rozhodčí nedovolil se tam plést. Rychle jsme očima vyhledali Harryho klečícího na zemi, vedle seděla ještě jakási další žena. Dala jsem Teddyho Ronovi - ten to vidět nemusí, a já jsem koneckonců léčitelka.

Úplně se mi podlomila kolena, když jsem jí uviděla. Strašné - ne, to je slabé slovo. Všude kolem ní byla krev, valila se jí z rozbité hlavy a nohy, na níž při dopadu utržila otevřenou zlomeninu.

Hrůzný byl fakt, že… no… byla stále při vědomí. Přestože oči měla pevně zavřené, cítila všechnu tu bolest. Dech z ní vycházel v přerývaných vzlycích, pokoušela se rukama nahmatat ránu na hlavě a zakrýt ji. Harry jí v tom naštěstí okamžitě zabránil - chytil jí za paže a opatrně je přitlačil zpátky na zem. A já se dala do práce.

Vytáhla jsem hůlku a provizorně zpravila ránu na temeni, než jsem se odhodlala něco udělat s nohou.
Žena, která do té doby seděla vedle nás, se zvedla a rychle odběhla - zavolat další pracovníky od Munga.

Ginny zasténala bolestí a prudce sebou cukla, když jsem nohu narovnávala. V tu chvíli se mi spustily slzy beznaděje; tohle přeci není možné. Harry se nad ní skláněl, rukou jí opatrně hladil po vlasech, druhou stále pevně držel jednu její paži a něco jí šeptal; ani jsem se nepokoušela odposlouchávat, bylo tu něco mnohem důležitějšího.

Najednou se vedle nás objevil Teddy - bylo to snad poprvé v životě, co tak dlouho nepromluvil. Pomalu přešel k roztřesenému Harrymu, sednul si na zem vedle něj, chytil ho za paži a vzlyknul. Co se tam dělo potom nevím; cítila jsem jen, jak si vedle mě přikleknul Ronald. Ani mě nenapadlo v tu chvíli na něj rozzuřeně vyjet s tím 'Proč sem ksakru toho Teda pustil'. On jen vyjeveně zíral na svou mladší sestru; skoro se mi zdálo, že zkameněl.

Mezitím se k nám připojili další lékouzelníci, kteří se sem rychle přemístili. Tehdy jsem si upřímně oddychla. Rychle jsme s Ronem uhnuli, aby měli víc místa.

Polknul a po kratší odmlce z něj vypadlo: "Míno… Bude v pořádku… že ano?"

Nemohla jsem nic dělat; nic, kromě stisknutí jeho ruky a nepatrného přikývnutí. Všechna ta nevraživost, kterou jsme mezi sebou měli, někam zmizela. Jako by nikdy neexistovala.

Ani jsem si neuvědomila, jak rychle to všechno uteklo - najednou byla Ginny zkrátka zafixovaná na nosítkách a lékouzelníci se s ní chystali přemístit k Mungovi. Bylo snad jasné, že my musíme taky. Zbylo po nich jen prásk. Počkali jsme, než se k nám připojí i Harry s Teddym - ten přes slzy ani neviděl na cestu, pevně se držel Harryho ruky. Ne, určitě si plně neuvědomoval, co se právě stalo, ale děti zkrátka tu 'atmosféru' a to, že se něco vážného děje, vycítí. Povzbudivě jsem mu dala ruku na rameno a všichni společně jsme se asistovaně přemístili.

Nepochybuji o tom, že hra pokračovala. A upřímně doufám, že alespoň Ginnyin tým vyhrál. Ty dva odrážeče bych nejradši přetrhla vejpůl. Tohle nejsou lidi, to je spíš… něco… nepochybuji, že takhle se 'rodí Smrtijedi'.

Lily téměř nedýchala, když si to všechno četla. Nedokázala si něco takového ani představit… Ztěžka polkla, našla v sobě ale odvahu číst dál.

Harry u Munga zůstal, tak jsme se s Ronem nabídli, že dnes Teddyho vezmeme k nám domů.
Ron mu šel před chviličkou vyprávět nějakou jeho oblíbenou pohádku - Lupin chce spát s námi v posteli, takže… No dobře, to přeci není rozmazlování. Jednou se to přežije.

Z ložnice ke mně doléhají jejich hlasy. Kde se jen naučil mudlovskou pohádku O Třech medvědech? Že by si pročítal ty moje knížečky, co jsem si s sebou vzala z mého bývalého pokojíčku? No toto; někdo, kdo v životě neotevřel učebnici, si bude libovat v dětských pohádkách?

Tím zápis toho dne končil. Dívka usoudila, že je nejvyšší čas jít si vzít něco malého k svačině - respektive jí to nařídil její žaludek. Zavřela knížečku a zamyšleně vyšla z pokoje.
Oddělovač
Oddělovač
A/N: Heh... krev, no... Asi budu muset psát upozornění na začátek kapitoly... Hum...
Oddělovač
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ClaireM ClaireM | 10. února 2011 v 14:29 | Reagovat

Eh... Chudák Ginny... Ti odražeči by zasloužili jedno crucio... :D

2 Denda-twoje Affs♥♥♥ Denda-twoje Affs♥♥♥ | Web | 10. února 2011 v 16:53 | Reagovat

myslím, že upozornění není třeba...zas tam příšerný to nění, ale jako chudinka!! je mi jí hrozně líto!! :-(

3 weasley-twins - Majka weasley-twins - Majka | Web | 10. února 2011 v 21:16 | Reagovat

wow perfektní ja takovy neco nenapisu ani za 100 let.. A jo chudák Ginny :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.