Deník H. G. - Kapitola 22: Už se to blíží

3. února 2011 v 10:38 | Wish Katie
Deník Hermiony Grangerové
Rosie opět usedla do svého oblíbeného křesla - právě se vrátila z oběda, popovídala si se spolužáky a konečně si našla další chvilku na deník.

Když jsem se ráno probudila, byl celý dům tichý. Takže zde byly dvě možnosti: Ronald stále spal, nebo odešel na ministerstvo. Dala jsem se trochu dohromady; ano, naše pohovka je pohodlná, ale přeci jen jsem zvyklá na naši měkoučkou postýlku. I když je pravda, že i tohle je přímo nebeský obláček na rozdíl od těch stanových postelí, ve kterých jsme kdysi byli nuceni spát.


Každopádně… v kuchyni nikdo nebyl. Chvíli mi trvalo, než jsem se odvážila vyjít nahoru a nahlédnout do ložnice.

Ano, samozřejmě. Ron byl stále tady. Ve dveřích jsem se musela trochu pousmát; ležel zachumlaný do peřiny na mojí straně postele, jeho hůlka - nevím proč - ležela na polštáři vedle něj. Na minutku jsem úplně zapomněla na všechny důvody, proč se na něj vlastně zlobím. S jeho zachrápáním a zamumláním slova 'sakra' ze spaní, se to ale všechno vrátilo.

Ani jsem nezavřela dveře a seběhla dolů. Hodila jsem na sebe plášť, čepici, rukavice, omotala se šálou a odešla z domu. Nehodlala jsem tam tvrdnout a čekat, než se uráčí vzbudit.

Naše zahrada vypadá zasněžená vážně pohádkově. Když nad tím tak přemýšlím, letos ten bílý poprašek přišel vážně brzy. Pomocí hůlky jsem z lavičky před domem odstranila všechen led a sníh, posadila se a jen v klidu sledovala dění okolo. Procházející lidi, ptáky v našem 'krmítku' (no ano, pokouším se Rona naučit nějakým těm mudlovským zvyklostem)… Připadala jsem si jako nějaká důchodkyně, která už vážně nemá co na práci.

Zpátky do reality mě vrátil až Harryho hlas. Ani nevím kdy, zkrátka se najednou objevil kousíček ode mě; viděla jsem jen pár stop na cestičce, které za sebou ve sněhu nechával.

"Děje se něco?" zeptal se. Dala bych deset galeonů na to, že jsem v jeho hlase slyšela nějaké… obavy? Asi jsem se vážně nechala myšlenkami unést moc daleko.

Zavrtěla jsem hlavou, vykouzlila úsměv a vyskočila na nohy. Věděla jsem, že má dnes volno - je koneckonců neděle, i když to v jeho případě zase tolik neznamená - takže jsem se s ním rychle dala do řeči, než zase 'uteče'.

K mému překvapení jsem z něj dostala docela dost informací - to se tak často nestává, taky jsem si s ním neměla dlouhou dobu šanci v klidu popovídat bez věčného vyrušování nějaké třetí osoby (většinou Teddyho, paní Weasleyové nebo Fleur).

Ginny dnes hraje svůj historicky první zápas za Holyheadské Harpyje - do teď většinou létala jen za nějaká ta 'méně profesionální' týmy. Harry jí byl doprovodit na 'závěrečný trénink'; domluvili jsme se, že se na hru spolu s Ronem večer zajdeme podívat. Famfrpálu jsem nikdy moc nefandila, ale přeci jen je to Ginny.

Dále jsem se dozvěděla, že Rita Holoubková si stále nedala pokoj. Chvíli to vypadalo, že už se do života 'Vyvoleného' míchat nebude, zjevně ale vytasila svá broučí tykadla a špehuje je na každém kroku.
Zkusmo jsem použila Homenum Revelio, abych se ujistila, že kromě nás a Rona v domě na našem pozemku nikdo jiný není. Vzhledem k tomu, že se dokáže proměnit v hmyz, to ale nebylo stoprocentně jisté.

Rosie se na vteřinku pozastavila. 'Vyvolený…' přemítala. Na to slovo již v deníku narazila; tenkrát se ale nějak nezajímala o to, co ve skutečnosti znamená a proč ho její mamka vlastně používá, když mluví o Harrym. Přitáhla si nejbližší kousek pergamenu, značně poničený brk, a začala s dopisem pro Lily, který příště plánovala přiložit k deníku.

Najednou se ozvalo otevírání dveří a ven vyběhl Ron v pantoflích. Merline. Z jeho výrazu jsem vyčetla, že jsem pravděpodobně byla opět unesena a teď někde bojuji s mozkomory.

Když spatřil Harryho a mě, živou a zdravou (jak jinak), trochu zblednul; vypadal, že mu všechna slova zaschla v krku. No, Harry se s námi rozloučil a taktně odešel. A Ronald? Pomalu se začal vracet dovnitř.

Už jsem to nevydržela a oslovila ho. Zastavil se, ale já netušila, jak pokračovat. Nakonec jsem ze sebe vysoukala, že večer zajedeme kamsi na okraj Londýna - kvůli famfrpálu. Kývnul a šel dál.

Merline… Já už vážně nevím. Už mě to nebaví. Kde jsou ty časy, kdy jsem se s ním nemusela bavit třeba půl roku? V tahu. Když už s ním žiju pod jednou střechou, je to… je to hodně zvláštní.

Rusovlasá dívenka zívla. Překvapeně se rozhlédla po vyprázdněné společenské místnosti; už tu byla jen ona a dva studenti sedmého ročníku, kteří zapáleně hráli šachy. Podívala se na hodiny; zbývala necelá čtvrthodina do začátku 'nočního klidu' - doby, kdy už měli všichni studenti zakázáno potulovat se po chodbách.

Nerozmýšlela se dlouho - vzala deník i s dopisem a vyběhla ze společenské místnosti.
V sovinci si k sobě přivolala Jamesovu sovu (měla dovoleno si ji čas od času půjčit), přivázala k jedné její nožce balíček s věcmi a pustila ji do noci.

***

"Hedviko, co ty tady děláš?" zamumlala tichounce Lily; ze spaní jí vytrhlo náhlé ťukání zobáčku na okno. Už bylo kolem druhé hodiny ranní, docela ji tedy překvapilo, že jejich sněžná sova se zde v tuto dobu objevila. No, jejich. Patřila Jamesovi - babička jim kdysi vyprávěla o sněžné sově, kterou měl jejich otec, když ještě studoval v Bradavicích. A James od té doby toužil po stejné.
Lily si od Hedviky balíček vzala; až tehdy jí došlo, co to vlastně drží.

'Úplně jsem na to zapomněla!', pomyslela si. Ani si nevzpomněla na to, na co se maminky chtěla zeptat. Ráno to musí napravit.

Nejprve rozevřela lísteček, který byl k deníku přiložený.

Oči ale už udržela otevřené jen silou vůle. Řekla si, že na to bude mít stejně celý den; položila věci na stůl, opět zhasla, zachumlala se do peřiny a usnula.

***

Za půl hodiny vyrážíme. Mám ale takový zvláštní pocit. Vůbec se mi to nelíbí.

Lily právě seděla za stolem v pokojíčku; za oknem zuřila přímo vichřice a ona si četla v deníku. Už si stihla přečíst vše, co Rosie.

Byla doma jen sama s babičkou a dědou Weasleyovými; mamka s taťkou odešli - ani se jich nestačila zeptat, kam.

Další zápis pocházel až z rána dalšího dne.

Právě jsme se vrátili od Munga. Merline, já věděla, že se něco stane, že mi nebude dopřáno užít si jeden klidný večer s přáteli, prostě jsem to věděla! Na druhou stranu…
A/N: Dlouhou dobu žádná kapitolka nepřibyla, musela jsem to napravit ^^ Sice nic moc nového, al konečně mě napadlo, jak je dát dohromady. A ne, nebude to pomocí té "Kiss me" kamery, kterou známe z amerických filmů, jak jedna osoba navrhovala... Mwah.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 weasley-twins weasley-twins | Web | 3. února 2011 v 14:37 | Reagovat

ale to neva

jinak moc dík :D

2 Claire Claire | Web | 3. února 2011 v 16:26 | Reagovat

ahoj, moc ti díky za tvou ochotu, já jsem ani nepočítala s tím, že bys ten design nastavovala, stačí, když uděláš fakt nějaký jednoduchý design, klidně aj do té neděle a na tom nastavení sa když tak už s tebu domluvi ta slecna pro kterou je

3 ClaireM ClaireM | 3. února 2011 v 18:13 | Reagovat

Super kapitola... Co se asi tak stalo, že jsou u Munga... No, už teď se těším na další kapču

4 Denda Denda | Web | 3. února 2011 v 21:31 | Reagovat

ahoj, máš u mě zhodnocený blog...jo a strašně ti GRATULUJU!!protože tolik bodů ještě nikdo nezískal :) :D
(http://harrypotterfilm.blog.cz/1102/hodnoceni-blogu-pro-wish-katie)

5 Snapeova Snapeova | Web | 4. února 2011 v 0:18 | Reagovat

U těch ikonek jsem málem umřela :D hrůza. chci od nich mít na dlouhou dobu zas pokoj :D a ohledně tvaru stránky,to je jen takový fígl na,který jsem přišla náhodně. úplně lehká věc co zabere dvě minutky :)

6 <°Anelisse°> <°Anelisse°> | Web | 4. února 2011 v 10:31 | Reagovat

Nádherný blog . Skvělá kapitola . Přeju ti at Tu SonB vyhraješ , zasloužíš si to :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.