Průzkumníci 1

17. ledna 2011 v 20:51 | Wish Katie
Průzkumníci
"Ale?" zasyčel James.

Dotyčný odtrhl zrak od svých omalovánek. "Co?"

"Nudím se."

Al se na bratra zamračil. Jestliže se ale nudil James, tak on jakbysmet.


"Já taky," řekl Jamiemu. Ten se rozhlédl; nebylo tu nic, co by ho mohlo zabavit. Už si vyzkoušel všechny hračky v rohu, pastelky ležící na stole i hrací domeček stojící u vzdálené zdi. Nic jiného zde nebylo - kromě Ala a té paní, o které jim tatínek řekl, že jí mají poslouchat. Jeho zrak opět padl na sourozence znovu plně soustředěného na kreslení.

"Pojďme něco dělat," navrhl bráškovi, který byl opět přinucen přestat s vybarvováním. Vypadal trochu nervózně.

"Maminka by se zlobila."

"Maminka tu ale není, že? Šla si vyzvednout miminko."

"No dobře, ale tatínek by se mohl zlobit," protestoval Al.

Na tvářích obou chlapců se usadil vystrašený výraz. Ani jeden z nich neměl rád, když se tatínek zlobil. James si ale na něco vzpomněl.

"Ale taťka už se dneska zlobil, že jo. Dokonce řekl…" nachvilku se odmlčel a naklonil se blíže k Alovi, "dokonce řekl… ošklivá slova!" Al zalapal po dechu.

"Jak víš, že to byla… ošklivá slova?" zeptal se v úžasu.

"Strejda Ron," odpověděl James. Al chápavě přikývnul. Strýček Ron znal hodně ošklivých slov. "Stejně," pokračoval, nenechal se ničím odradit, "taťka už se dneska zlobil a každý ví, že se nemůžeš zlobit dvakrát za jeden den."

Černovlasý chlapec o těchto slovech chvíli přemýšlel.

"Ano, můžeš," řekl nakonec. "Maminka se na tebe může zlobit třeba pořád. Víckrát než dvakrát za den."

James pokrčil rameny.

"No jo, to je mamka," vysvětlil. "Taťkovi to vadit nebude."

"Tak dobře," řekl pak Al, zdál se být přesvědčený. "Co budeme dělat?"

"Zahrajem si hru!" rozhodnul James, šťastný, že jdou věci tak, jak to chce on. "Zahrajeme si na…
Průzkumníky!"

"Průzkumníky?" zopakoval po něm Al. "Na ty už jsme si ale hráli. Nebude to žádná sranda."

"Ne, ne, ne, Ale. Nebudeme prozkoumávat tuhle místnost. Prozkoumáme celou budovu!" vykřikl starší bráška nadšeně.

"Dobře!" zasmál se Al. "Ale jak se odsud dostaneme? Ta paní, kterou máme poslouchat, hlídá dveře."

James se napřímil.

"No, Ale, musíme zkrátka přeprat Draka," pronesl hrdinně. Al se naposledy podíval na jeho omalovánky Slavných kouzelnických osobností, kde tatínkovi právě dovybarvil vlasy zelenou barvou; potom se postavil a následoval bratra směrem k Drakovi (kým ve skutečnosti byla jen ona paní, o které jim tatínek řekl, aby jí poslouchali, James se ale rád choval trochu teatrálně).
"Ahoj," pozdravil hlasitě. Drak se otočil od vysoké hromady papírů a usmál se na něj.

"Copak, drahoušku?" zeptala se ho veselým, já-jsem-dospělá-a-ty-ne hlasem. V tu chvíli se oba hoši v duchu rozhodli, že ji nebudou mít rádi.

"Chci odejít." oznámil James.

"Nemůžeme odejít, dokud si pro vás nepřijde tatínek," řekl Drak, tón 'jeho' hlasu nedovoloval protesty.

"V tom případě," zkusil to stejně starší chlapec, "půjdu jen já s Alem a vy můžete zůstat tady."
Drak se zasmál.

"Ne, ne. Kdepak, to by nešlo, drahoušci. Nechci být zodpovědná za to, že by se děti Harryho Pottera ztratily."

"Jamie?" pošeptal Al bratrovi, "Kdo je Harry Potter?"

"Harry Potter je váš otec," odpověděl Drak; zjevně drze odposlouchával.

V ten moment už měl James Draka plné zuby.

"Nemluvte hlouposti," pronesl hlasem tak chladným, jaký jednou slyšel používat tatínka, když ho před domem začala vyslýchat jakási reportérka (proměnila se v brouka a taťka Jamesovi dovolil schovat si ji ve sklenici s listím - dokud na to ovšem nepřišla maminka). "Náš otec se nejmenuje Harry. Jmenuje se Taťka. Jdeme do koupelny." vzal Ala za ruku a rozešel se s ním ke dveřím.

"Chcete, abych šla s vámi?" zeptal se Drak. James s Alem se na ní otočili, v jejich obličejích byly naprosto stejné vyděšené výrazy.

"Blázníte?" zajíknul se James. "Jste… jste holka! Nemůžete jít s námi!"

Z Drakových úst zazněl další odporný smích.

"Tak tedy dobře, pane Pottere," řekla. "Jestli to tak chcete… Jsou to druhé dveře v další hale. Pak se hned vraťte." znovu obrátila pozornost k papírování.

James brášku rychle vytáhnul z místnosti. Byli asi v půli cesty k oné hale, když se Al odhodlal zeptat se na to, co ho trápilo.

"Jamesi?"

"Jo, Ale?"

"Kolik dveří je to, než se dostaneme 'ke druhým'?"

James se zamyslel.

"Hodně." řekl konečně.

"Kolik je 'hodně'?" optal se Al znovu. James chvíli přemýšlel.

"Víc než několik," odpověděl. "Ale to je jedno. Jen jsem Drakovi řekl, že potřebujeme do umývárny, abychom kolem ní proklouzli. Bylo to lehčí než s ní bojovat. Stejně s sebou nemám meč."

"Ach," vydechl Al, stále ohromen dokonalostí bratrova plánu. V tom ho napadla další myšlenka. "Jamesi?"

"Jo, Ale?"

"Ty přeci nemáš meč." zamrkal zmateně.

"Já vím, že ne," odpověděl klidně, protočil oči nad bratrovou naivitou. "To jen jako, Ale."

"Aha," pochopil konečně Albus.

Bratři pokračovali prázdnou chodbou. James řídil jejich kroky, protože byl starší. Pak se ale cesta rozdělila na dvě.

"A kudy teď?" zeptal se znovu mladší z nich. James zhodnotil možnosti.

"Možná bychom mohli najít mamku a taťku," řekl, "Musí tady někde být. A pak můžeme jít domů a zahrát si Famfrpál." Alův obličej se rozzářil. Oba Potterovi Famfrpál zbožňovali, i když měli pouze 'dětská košťátka' a místo camrálu si házeli plyšovým medvídkem (po jistém incidentu jim bylo zakázáno na dalších zhruba deset let používat 'tvrdé objekty' v domě).

"Dobře," souhlasil Al, "Šli někam pro miminko."

"Správně," pochválil ho James.

"Jamesi?"

"Co je, Ale?"

"Kde ti takové miminko dají?"

James dlouhou dobu neřekl ani slovo. Nikdy by si to nepřipustil, ale neměl ani tušení, kde se berou děti. Na tuto otázku se zeptat strýčka Rona během poslední Štědrovečerní večeře, odpovědi se ale nedočkal. Docela ho ale pobavil pohled na všechny ty barvy, které se v jeho obličeji vystřídaly. K tomu se tatínek začal dusit (i když měl James jisté tušení, že za to mohl náhlý smích, který déle nedokázal skrývat) a strýček Ron k němu rychle přispěchal, aby mu pomohl.

Proto neměl ani nejmenší ponětí o tom, kam si vlastně rodiče pro jejich nového sourozence odešli. To Al ale nepotřeboval vědět. Jemu stačila jen odpověď a James byl v 'odpovídání' vážně dobrý.

"No, Ale," začal, tón jeho hlasu se nemálo podobal tomu, který používala teta Hermiona kdykoli mluvila o nějaké nové knížce. "Když nějaká maminka a tatínek chtějí miminko, jdou ke Svatému Mungovi, že?"

"Jo," přikývl Al, posadil se na podlahu a vyčkával na zbytek této přednášky.

"A pamatuješ si, jak jsme se sem šli podívat na Huga?"

"Jo," potvrdil, jeho zelená očka fascinovaně hleděla na stojícího chlapce.

"No, a když strejda Ron a teta Hermiona čekali ve vedlejším pokoji, taťka běžel nahoru do dárkového obchodu… A když nás pustili dovnitř, držel Huga."

Alovy oči se rozšířily. "Ty myslíš…?"

James přikývnul. "Tatínek Huga vyzvednul z dárkového obchodu."

Al se na chviličku zamyslel, pak se ale na bratra zamračil.

"To nedává žádný smysl, Jamesi," řekl mu. "Proč by náš tatínek vyzvedával miminko, které by patřilo strejdovi a tetě? A proč by vlastně děti prodávali v dárkovém obchodě?"

James, překvapený jeho bystrostí, si v hlavě pár sekund rovnal slova. "Víš, Ale," začal tedy, "Tak zaprvé, pamatuješ si, co nám babička Weasleyová říkala o dětech, když se tehdy dozvěděla o tom, které budou mít mamka s taťkou?" rychle pokračoval, aby Al nestačil položit další otázku. "Říkala, že dítě je dar a my bychom měli být šťastní, že budeme mít bratříčka nebo sestřičku. Nevím, jestli měla pravdu, nebo ne, protože všechny děti přeci jen brečí a spí, ale chápeš? Dar!"

"A dárky se prodávají v dárkovém obchodě!" zvolal Al, šťastný, že oné záhadě konečně porozuměl.

"Správně, Ale," usmál se James. "A to, proč šel místo strejdy Rona a tety Hermiony pro Huga taťka… no, odpověď je přece jasná, ne?" Al zavrtěl hlavou. "No, však víš, tetička Hermiona hodně ztloustla, takže by nevyšla schody."

"To nebylo moc hezké, Jamesi!" zachichotal se Al.

"No co, je to pravda. A strejda Ron… No, on přeci nemá moc dobrý vkus. Mamka to říká pořád! Přece - proč by si někdo vybíral Rosie, když může mít tak skvělý dítě jako jsem já, že…" nechápavě zavrtěl hlavou.

"Nebo já," přidal se Al, skousnul si dolní ret. "Já jsem taky skvělý. Že, Jamie?"

"Jasně," odpověděl sebevědomě. "Ale já jsem pořád ten nejskvělejší." všiml si, že Albus už, už otvíral pusu, pravděpodobně se chtěl začít hádat o tom, že on je přeci stejně skvělý jako on, takže ho ihned zarazil. "Hlavní je," řekl nahlas, "že už konečně víme, kde jsou teď mamka s taťkou! Vybírají si dítě v dárkovém obchodě."

"Jop," usmál se Al. "Tak to bychom měli najít ten obchod. Kde je?"

"Nejspíš někde ve vyšším patře," pověděl James. "Dnes se z nás doopravdy stali Průzkumníci, Ale."

"Měli bychom si nějak značit cestu!" rozhodl Albus, "Tak se neztratíme." vzal jednu z pastelek, které stále držel v drobné ručce a začal na stěnu kreslit dlouhou čáru. "Kudy teda?" zeptal se, ukázal na rozdvojenou chodbu. James ukázal doleva, jelikož z té strany k nim doléhalo méně hluku; to, domyslel si, bylo rozhodně lepší. Měl zvláštní pocit, že by se jen sami dva neměli po nemocnici potulovat. Ne ale, že by mu to nějak vadilo. Takže se, jak jen to kluci, kteří ještě nedosáhli ani pěti let, začali plížit kolem zdi.

Zezačátku to šlo hladce. Téměř už se dostali do třetího patra, když vrazili do procházejícího léčitele. Šel po schodech dolů, četl dlouhý kus pergamenu, když si ho všimli. James chtěl Ala odtáhnout stranou, ten byl ale moc pomalý a léčitel zakopl o jeho nataženou nožku. Jeho oči se potkaly s těmi Jamesovými a v tu chvíli mu došlo, že jsou ve Velkých Potížích. Ne v normálních potížích typu 'žádný zákusek a jdi do pokoje', ale ve Velkých Potížích. Ty potíže, které znamenaly, že se bude i tatínek zlobit.

"Co vy dva děláte v téhle části nemocnice?" zeptal se jich léčitel, jeho oči se podezřívavě zúžily.

James se vytasil s nejlepší možnou odpovědí, na kterou si právě vzpomněl.

"To není vaše věc." vyplazil na léčitele jazyk.

O vteřinu později si uvědomil, že to pravděpodobně nebyla ta nejlepší volba.

Muž se natáhl, chytil Albuse a Jamese za paže a odtáhl je doprostřed haly.

"Hráli jste si se zdejším vybavením?" dožadoval se léčitel vysvětlení. James na něj dál zíral. "Děti." zavrčel pak.

"Jděte ode mě." pokusil se mu James vytrhnout. Jeho mysl pracovala na plné obrátky. Už nemohl předstírat, že se ztratil nebo hrát toho malého roztomilého chlapečka, jelikož svým dosavadním ne moc zdvořilým chováním více než naznačil, že se vůbec nebojí. Takže se rozhodl pro jedinou věc, kterou mohl v té chvíli zkusit. "Budu křičet! Pak všichni přiběhnou a všichni tatínkovi bystrozorové se sem přemístí, a pak vás zatknou, a pak půjdete do Azkabanu, a já se vám pak budu smát!" zvolal. Léčitel pozvedl obočí.

"Vážně?" řekl sarkasticky. Pak se mu ale na čele objevila vráska. "Co tím myslíš, tatínkovi bystrozorové?"

Al si zjevně pomyslel, že přišel nejlepší čas na přerušení toku jeho otázek.

"Drak říkal, že náš tatínek se jmenuje Harry Potter," oznámil. "Ale já mu nevěřím, protože James říkal, že se jmenuje Taťka, a James má vždycky pravdu." Léčitel na Ala upřeně zíral. Potom pohled upnul na Jamese, který mu ho bez mrknutí oka oplácel. Al si mezitím začal kreslit na podlahu.

"Váš táta je Harry Potter?" zeptal se muž užasle. "Ten Harry Potter?" James na něj jen dál zahlížel. Nicméně, Al se opět rozmluvil.

"Byl v mých omalovánkách!" řekl léčiteli. "Udělal jsem mu zelené vlasy - takové, jaké má občas Teddy, a oči jsem mu chtěl vybarvit fialově, ale pak se James začal nudit, a tak jsme šli prozkoumávat nemocnici."

Léčitel na chlapce chvíli udiveně hleděl, pak se znovu zamračil.

"Vy hoši vypadáte, že máte obzvlášť ošklivý zvyk utíkat. Nevím, kdo jste, ale vaši rodiče vás zjevně nenaučili, že lhaní je špatné. A teď, kde jste měli být?"

Kdyby býval léčitel byl o něco trpělivější, nemuselo se to stát.

Kdyby je býval léčitel nenazval lháři a nerážel jejich taťku a maminku, nemuselo se to stát.

Naneštěstí se to stalo.

A James se rozzuřil.

Vážně to nechtěl udělat. V jednu chvíle na léčitele civěl, ve druhou už léčitel ležel na podlaze, pomalu se proměňoval v nějaký druh malé chobotnice. Věděl, že se právě zjevně projevila ona 'náhodná magie'… a taky věděl, že to nedokáže spravit. Takže udělal další zbrklé rozhodnutí; vzal Ala a utekl.

Proběhli několika halami, otevřenými dveřmi až k hlavnímu schodišti. Až tehdy James usoudil, že už jsou dost daleko. Teď, když byl Al natolik zaneprázdněn během, že nestihl malovat značky po stěnách, byli dočista ztraceni. Zdola se ozývaly výkřiky, neslyšeli ale žádné rychlé, k nim se blížící kroky. Byli tedy alespoň na chvíli v bezpečí.

"Hele, Jamesi?" pípnul Al, "Kde jsme?"

Pro tentokrát se James rozhodl nelhat.

"Netuším, Ale," řekl. Na dveřích před nimi byly cedulky, ale James ani Al stále neuměli číst - přeci jen jim byli tři a dva roky. "Nenajdeme nějaké jiné schody?" navrhl. Al souhlasně přikývl. Rozešli se společně přes halu, ve které se nacházeli; naslouchali zvukům linoucím se k nim zezdola.

Oba byli vyděšení, takže si ani nevšimli, že prošli dalšími dveřmi; nezaregistrovali ani přítomnost všech těch pacientů. Tedy až dokud do jednoho nevrazili. Shlédnul k nim, jeho obličej zdobil široký úsměv. James se na něj podíval, v duchu si bezradně povzdechnul. Nevypadal nebezpečně, ale přeci tu musel být důvod, proč byl v nemocnici.

"Hups, pardon," omluvil se spěšně. "Pojď, Ale, jsme na nějakém pokoji." usmívající se muž se hlasitě zasmál, až sebou James polekaně škubl.
A/N: Znovu jen připomínám, že se jedná o PŘEKLAD. ^^ /odkaz na originální verzi naleznete v sekci menu - povídky - Harry Potter - jednorázové povídky - Průzkumníci.
Omluvte prosím trochu divočejší banner, já jenom... mám ráda barvy. :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.