Deník H. G. - Kapitola 21: Co všechno ještě?

22. ledna 2011 v 15:26 | Wish Katie
Deník Hermiony Grangerové
Následovalo ještě několik málo popisů onoho dne - jako například shledání se s Lenkou (přivítala je s rohem afrického jednorožce v ruce), pár vět, které prohodila s Ginny a pár chvil, které k večeru strávila sama s Ronem. U toho všeho se Rosie musela usmívat.


Podle toho, co Hermiona zapsala, se už Harry na svátky do Doupěte vrátit nestihl. To, že je zpět, jí oznámil až Ron, který se s ním ten den konečně setkal na ministerstvu. No, setkal… viděl ho projít směrem k výtahům.

Jak dívka později zjistila, další zápisy na sebe nijak plynule nenavazovaly. Většinou se jednalo o jednu či dvě věty, a to jen v případě, že byl pro Hermionu něčím vážně významný (například si poznamenala setkání s Cho Changovou - tehdy jí údajně doprovázela Ginny, která zmíněnou úspěšně ignorovala; u dne Ronových narozenin byla v rychlosti naškrábána pouze věta: 'Od kdy dárky rozdává oslavenec?' - ať už to znamenalo cokoli, Rosie se nad tím nepozastavovala).

Z léta toho roku našla pouze jakýsi lísteček, který byl do deníku neuměle vlepený; co na něm stálo, už ale nerozluštila; hrozilo, že se rozpadne v prach, pokud se jej pokusí rozložit.

Takto to nějakou dobu pokračovalo. Až v listopadu, přesně dva měsíce po oslavě jejích dvaadvacátých narozenin, se zde konečně objevilo něco 'pořádného'.

Ronalde Weasley, já tě prokleju v rybu! Ne, nevím, jestli to bude bolet.

Pro Merlina. Co, Merlin - ten je proti tomuhle jen malou muškou. Tak takhle to vypadá? Manželské hádky?

Nesnáším spory, o to víc, když se vedou proti někomu, koho mám ráda - a tohohle troubu já miluju. Co on si o sobě vůbec myslí? No tak jsem mu neudělala večeři, bože. No tak jsem se jedinkrát šla projít s Viktorem, kterého jsem už roky neviděla. No tak jsem mu řekla, že o nic nejde. Merline! Bylo to jako tehdy s tím dopisem, jen horší.

Ty-jsi-absolutní-kretén, Weasley!

A já že jsem hysterická?

Křičeli jsme. Hodně. Nedivila bych se, kdyby z naší zahrady utekl poslední živý tvoreček… Připadala jsem si tak… bezmocná… Když on si nic nenechá vysvětlit! Ne, je tvrdohlavější než… Já vlastně nevím.

Musím se jít někam uklidnit, a to hned. Jen se trochu polidštím; navštívit sídlo polo-víly a vypadat jako něco, co vyplavalo z kanálu Děravého Kotle, by opravdu nebylo moudré. Snad mě vůně moře přivede na jiné myšlenky.

Nad těmito větami Rosie jen kroutila hlavou. Byla docela ráda, že za svůj život nikdy rodiče v podobné blesky vrhající situaci neviděla.

Jen jsem se přemístila k Lasturové vile, už u mě stála Viki. Ta má ale reflexy.

"Teto Míno!" volala. Zdá se mi to, nebo vážně chytla Ronovy móresy? Ať už to je jak chce, všechno ze mě hned opadlo. Tedy, aspoň na chvíli.

Nevím, kde se Viktorie naučila tak dobře šplhat, než jsem se ale nadála, seděla mi na zádech. A než jsem stihla cokoli říct, už jí ze mě Bill sundával. Viki se ani nepokusila odporovat. Musela jsem se usmát; že by měl až takovou autoritu?

Zbytek dne jsem pak strávila s Fleur. Už dávno není tak dotěrná, zdá se, že jí výchova dítěte vážně trochu 'zklidnila'. Každopádně, to její šišlání mě nikdy nepřestane unavovat. Dá to o hodně víc práce někoho takhle poslouchat, když musím neustále přemýšlet, jestli říká: "…jen Gringottových", nebo "…plen hotových".

Nakonec mi Fleur nabídla, abych u nich přespala. A proč vlastně ne? Doma na mě čeká jen příval stížností, a pak tichá domácnost. A tady si aspoň užiju nějakou tu zábavu s Viki.

Když jsem jí na to kývla, znamenalo to mou okamžitou 'proměnu v princeznu uvězněnou ve věži'. Chtěla jsem jí udělat radost, takže jsem hrála, myslím si, velmi přesvědčivě. Ale všimla jsem si, že bez Teddyho se Viki docela naběhá - musí koneckonců hrát víc rolí najednou. No, má talent, to se musí nechat.

'Co by asi mamka řekla na to, kdybych se jí zeptala, jestli by si se mnou taky nezahrála na princezny?' proběhlo dívce se zrzavými vlásky hlavou. Rozhodně to musí zkusit.

No ano, Teddy… Toho bychom si sem taky mohli pozvat, napadlo mě. Ale zase… Nemůžeme tady z mé návštěvy dělat zkrátka rodinné setkání. Stejně se zítra zase vrátím domů.

"Rosie?" ozvalo se z levé strany.

"Hm?" zvedla dívka neochotně oči od deníku. V 'rušiči' poznala svou spolužačku Lucy; droboučká zamlklá, ale velmi milá dívka z mudlovské rodiny.

"Ty nejdeš na oběd?"

"Jo - jasně," odpověděla pochvíli, očima ale omylem zavadila o další větu.

Zrovna jsem pomáhala Fleur odnést nádobí ke dřezu - Bill byl samozřejmě proti tomu, abych vstávala, jsem přeci jen 'host', ale co - když dovnitř trochu vyděšeně vběhla Ginny, na kost promáčená deštěm. V tom máš zase prsty ty, že, Ronalde?

"Víš co…" zamumlala téměř neslyšně Rose, "Běž… běž napřed, za chvíli jsem dole," řekla. Ani nereagovala na tiché "M-hm," a četla dál.

"Hermiono!" vykřikla, když mě zahlédla; s úlevou vydechla a doslova se sesypala na nejbližší židli. Rychle jsem k ní doběhla; vážně mi tím nahnala hrůzu.

"Co se děje?" ptala jsem se, ona mě ale zvednutím ruky umlčela, mávla hůlkou; z jejího konce vyběhl stříbrný kůň, proběhl místností a zmizel. Zopakovala jsem otázku, mezitím se k nám připojila už i Fleur s Billem a Viki (ta nadšeně vypískla, vyšplhala se Ginny na klín a začala jí rozepínat kabát).

Po chvilce se konečně rozmluvila. Prý k nim do domu vtrhl Ron, vypadal hodně naštvaně. Začal prohledávat všechny místnosti a křičel něco o problémech. Když ho s Harrym konečně zkrotili (vsadím se, že to nešlo tak lehce - jak ho znám, museli na něj minimálně použít znehybňující zaklínadlo), posadil se na pohovku a vysoukal ze sebe, že mneunesla nějaká banda novo-Smrtijedů a po Harrym, jakožto bystrozorovi, chtěl, aby povolal celé oddělení, aby 'Mínu hodně rychle našli'.

Chvilku mi trvalo, než jsem si to všechno srovnalo v hlavě. Pak jsem se začala Ginny upřímně s jistým ponížením omlouvat za toho troubu.

"A jak jsi mě tady našla?!" zeptala jsem se na závěr, když už jsem nevěděla, co jiného říct.

Fajn, naštěstí alespoň Harry zachoval chladnou hlavu a rozhodl, že by nejdřív měli prohledat domy příbuzných a známých. Chytré. A Lasturová vila je třetí místo, které Ginny navštívila (nejdříve vrátila Teddyho k Andromedě, pak se ještě vydala k Angelině a Georgovi).

Jak tak nad tím přemýšlím… to nocování tady odložím na jindy.

Další zápis byl až z hluboké noci toho dne.

Ležím na gauči a nemohu usnout. Je to hrůza.

Když jsem spolu s Ginny vešla do domu Potterových, Ronald seděl v křesle a nemluvil. Když si mě všiml, vyskočil a začal hledat známky po nějaké kletbě - šrámy, jizvy, podlitiny. A ono nic, ha. S úlevou mě objal, skoro mě udusil. Jako by úplně zapomněl, že spolu pořád ještě nemluvíme.

Jen jsem ještě poděkovala Harrymu za to, že Rona nenechal udělat nějakou další pitomost, rozloučila se s Ginny a odešli jsme.

Samozřejmě byl opět strašně nevrlý: přece jen neměl večeři. Nenašel v sobě ale zjevně odvahu mi o tom říct, takže si jen vzal jablko a beze slova odešel do ložnice. Ne, já se k němu vtírat nebudu.

Ach, Merline, proč musí být život tak složitý?
Oddělovač
Oddělovač
A/N: Tak po dlouhé době opět něco málo ^^...
Eh... usmířit je, nebo ne? Toť téměř stejně složitá otázka jako "Být, či nebýt," nebo "Je spoření od komerčky výhodné, nebo jsou to jen kecy?"...
Oddělovač
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 AnNe AnNe | Web | 22. ledna 2011 v 15:41 | Reagovat

podle mě je to fanmade, ptž jsem ho našla na neoficiální stránce ;) uvidíme, jestli ho zveřejní i na jiné ;)

2 AnNe AnNe | Web | 23. ledna 2011 v 9:48 | Reagovat

jj :D já jsem uplně vykulila oči, když řekl : Tvůj život, vědělas to? :D (Oblíbený film) nebo prý zabil přes milion lidí :P a má rád jen černou barvu :D

3 Gabriela Gabriela | Web | 23. ledna 2011 v 12:20 | Reagovat

zajímavé, těším se na další díl

4 ClaireM ClaireM | 23. ledna 2011 v 18:27 | Reagovat

Super. Těším se na pokračování, až se budou usmiřovat... Ron je tak trochu trouba, tak by Ronovo usmiřování mohlo být tak trochu roztomile ronovité. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.