Deník H. G. - Kapitola 20: Rodinná pohoda?

11. ledna 2011 v 18:57 | Wish Katie
Deník Hermiony Grangerové
Lily pohlédla na hodiny; blížila se šestá. Měla tedy ještě dost času si číst dále, chtěla toho stihnout co nejvíce; ráno opět pošle deník Rosie do Bradavic.

Řekla jsem, že se unavili? Kéž by. Jen chvilku poseděli před krbem, rozmrzli a byli - dá se říci - hyperaktivnější, než kdy dříve. Už snad nemusím popisovat, jaké to bylo; hrát si na rodinku.


Všichni jsme se pak bavili u hry, kterou si Viki vymyslela; z Teddyho by byl dobrý komik (i když, ano, on vše, co říkal, bral nepochybně smrtelně vážně). Bylo to samé "A teď bych jako svého pomocníka potřeboval…". Každý se 'děsil' chvíle, kdy na něj příjde řada. Šlo o to, že si Teddy někoho vybere, a Viki pak určí, co společně musíme předvést.

Já měla s malým Lupinem předvést, ehr, společenský tanec. Už jen 'zadání úkolu' se zdálo být děsuplné. Musela jsem klečet, i přes to jsem ale byla vyšší než on. Na naše 'tango' nikdo jen tak nezapomene. Ron skoro brečel smíchem. No a? Já téměř taky. Ale musím podotknout, že Teddy je o něco lepší tanečník, než moje drahá polovička.

Tohle dokážou vymyslet jen děti, vážně.
Kdyby mi někdo před několika málo lety tvrdil: "Jednou budeš se smíchem sledovat, jak si Ron, tvůj manžel, dává závod v kotoulech proti maličkému Teddymu," pravděpodobně bych mu doporučila psychiatra.

Nevím, jak bych to řekla, ke konci už byl Teddy pravděpodobně unavený, pořád dokola vybíral Harryho. Ten - chudáček, když to tak napíšu - z toho bude mít asi nejsilnější zážitky. Ovšem ani jednou jeho 'vyzvání' neodmítl; on tomu prckovi prostě neodolá.

A pak - to si děláte srandu?

Kdosi zaklepal na dveře, všichni jsme vyděšeně nadskočili; i Teddy, který v tu chvíli postával vedle svého drahého kmotra, a oba čekali, co si Viki zase vymyslí.

Pan Weasley šel otevřít; nikdo ani nedutal, když se do místnosti vrátil s ministrem kouzel - Kingsley Pastorkem - po boku.

"Nerad vás vyrušuji," řekl jen. Na to Molly jen zavrtěla hlavou, ale než mu stihla nabídnout šálek čaje, otočil se už Kingsley k jiné osobě.

Všichni v místnosti se po něm překvapeně podívali.

"Harry, omlouvám se, ale potřebujeme tě," začal, jeho hluboký hlas byl sotva slyšitelný. "Všichni bystrozorové už jsou v terénu; je to kvůli tomu, o čem jsem ti říkal před Vánoci -" Harry vypadal, že vše pochopil, a s povzdechem přikývnul.

V tu chvíli byla Ginny bílá jako stěna.

"Nikam nepůjde!" ozval se Teddyho pobouřený hlásek. Tentokrát se zraky všech stočily na něj. "…Že ne?" optal se pak prosebně.

Místností se rozlehlo ono známé 'Oooch,' - patřilo mojí mamce a Molly. Andromeda jen sledovala dění kolem, tohle chování jejího vnoučka jí zjevně nepřekvapovalo.

Lily se smutně usmála; tohle až moc dobře znala.

Harry se pak k Teddymu sklonil, něco mu pošeptal - co, to nikdo z nás nepochytil - klouček pak ale vypadal spokojeně, a přikývl. Nedalo se nic dělat, zkrátka jsme se s ním museli rozloučit. To mu ani o svátcích nedají volno?

Od chvíle, co odešel, toho Ginny moc nenapovídala; je to už sice doba od toho, co se vrátil zalitý krví, na to se ale jen tak zapomenout nedá. Když ho objímala, téměř plakala. Viktorie si toho všimla, hned se za mnou rozběhla, aby si ujasnila, proč vlastně.

'Tak maminka potřebuje poradit od dcerušky?' pomyslela jsem si.

Potom jsme ale 'v zábavě' pokračovali více-méně 'normálně'. Večeře byla vážně velkolepá, koneckonců byla Štědrovečerní.

Když se ti dva malí raubíři konečně rozhodli jít spát, dočkala jsem se té chvilinky soukromí strávené s Ronem. Krásné chvilinky.

Na dveře pokoje se ozvalo zaklepání, na to dovnitř vstoupila Ginny.

"Lily, už je vážně čas jít na kutě," zašeptala s úsměvem. Dívka překvapeně zjistila, že už je něco po deváté hodině.

"Mami, já…" začala svou otázku, nevěděla ale, jak jí přesně dokončit. Ginny jí nepřerušovala, a tak se znovu rozmluvila. "Mohla bych se na něco zeptat?" vzhlédla k ní, když se zvedala ze země.

"Na copak, zlatíčko?" zajímala se Ginny.

"Vlastně… vlastně je toho víc," odpověděla po chvilce, deník mezitím strčila pod polštář.

"Tak to raději nechme na ráno, dobře?" navrhla rusovlasá žena s úsměvem a kývla jí směrem k posteli. Lily se zdála s odpovědí spokojená; popřála mamince dobrou noc a začala se převlékat do pyžama.

***

Ginny vyšla na chodbu, tichounce za sebou zavřela dveře, a vydala se znovu směrem do obývacího pokoje.

U stolku našla sedět Harryho, měl před sebou rozložené papíry z ministerstva, které si přinesl už tehdy do Doupěte. Vypadal, že si jejího příchodu ani nevšiml; zamyšleně studoval jeden odstavec stále dokola.

"Děje se něco?" zeptala se tiše, když si k němu sedala; slova okolní vzduch prořízla jako nůž.

"Co-cože?" vykoktal trochu zmateně, oči rychle odtrhnul od všech spisů. "Ne, vůbec nic," odpověděl pak, když se myšlenkami konečně vrátil do Godrikova Dolu. Věnoval jí úsměv, volnou rukou ji objal kolem zad.

"No tak, poznám to na tobě," zamumlala, trochu víc se k němu přivinula. Dokonalý moment.

"Ještě nevím," povzdychnul si po chvíli, "vypadá to na takové 'ticho před bouří'," unaveně si prsty protřel oči.

"Bude to v pořádku - vím, že bude," řekla Ginny rozhodně, pohledem sklouzla k dokumentům na stolku. Tím, co říkala, si byla téměř stoprocentně jistá. Nevěděla proč, ale po těch letech už si zafixovala, že 'všechno nějak dopadne'.

***

Dalšího dne už Rosie seděla v jednom z pohodlných křesílek společenské místnosti. Při snídani jí sova přinesla zpět onu vzácnou maličkou knížečku, a tak se ihned začetla.

V odpoledních hodinách konečně narazila na stránku, kterou si ještě nestačila přečíst ani Lily; o tom jí přesvědčil kousíček papíru, kterým si její sestřenka pravděpodobně označila místo, kde skončila.

Usnula jsem snad rychleji, než Ron. To je co říct. Ještě zajímavější ale byl fakt, že ve chvíli mého probuzení už měl být oběd.

Chtěla jsem se už vypravit do kuchyně, když moje noha zavadila o hromádku balíčků vedle postele.
Nějakou chvíli jsem se nad dárečky usmívala; například bych vůbec nečekala, že mi něco nadělí i Viki. Byla to jakási miniaturní verze mého oblíbeného hrnečku. No, musím uznat, že se vyzná, šikulka.

Pak vše probíhalo tak nějak rychle, nakonec jsme se rozhodli jít se společně projít na nedaleký kopec - navštívit pana Láskoráda; když už jsou ty svátky, tušila jsem, že by tam mohla být i Lenka.

Cestou jsem si konečně pořádně popovídala s ostatními odvážlivci, co se na výpravu vydali. Pan a paní Weasleyovi zůstali doma s Andromedou, Fleur a Viki, kterým se nějak nechtělo do té 'vánice'. Teddy naopak na náš návrh zareagoval rychlým během ke dveřím; než jsme stihli zareagovat, převrhl na sebe věšák na bundy, jeho vlasy měly křiklavě modrou barvu.

Jako první jsem ze své zadní pozice dohnala Angelinu s Georgem. Od nich jsem se toho mnoho nedověděla, snad jen, že Kratochvilným Kouzelnickým Kejklím se opět daří stejně, jako když tu s námi byl Fred, což je podle mě úžasné.

Další 'zastávkou' pro mě byl Percy - kdy on vlastně přijel? Do teď jsem si ho nevšimla. Ten mi začal vykládat nějaké učené řeči o ministerstvu. Jako vždycky. Až dnes mi došlo, proč o něm Ron pořád mluví jako o nějakém třaskavém skvorejši.

Od začátku mi bylo jasné, že mé 'putování' skončí u Ginny. Vedla za ruku Teddyho, ten vedle ní poskakoval a za celou dobu nezavřel pusu. Přesně jako Tonksová. Když si mě všiml, druhou rukou chytl mou a rozhodl se skákat ještě výš. Ach Merline, neubránila jsem se smíchu.

Když se pak Teddy záhadou ocitl na zemi - ležel obličejem zabořeným do sněhu - první, kdo mu pomohl na nohy, byl Ron. Docela ráda jsem to viděla; navíc to znamenalo, že se malý Lupin na chvíli přisaje na někoho jiného.
Oddělovač
Oddělovač
A/N: A jsme na dvacítce... No, co k tomu říct ^^ Mimochodem, nějak se mi tam samy vkrádají vedlejší epizody. Ale já za to vážně nemůžu!
Oddělovač
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 J♥) J♥) | Web | 11. ledna 2011 v 19:15 | Reagovat

Úžasný blog!!

2 Verush@ Verush@ | Web | 11. ledna 2011 v 19:57 | Reagovat

Přesně, co já bych za to dala, kdybych se mohla setkat s Danem, případně podívat se na průběh natáčení. <3

P.S.: Poslala jsem ti maila. ;-)

3 Rodaw :-) Rodaw :-) | Web | 11. ledna 2011 v 20:12 | Reagovat

Páni, máš krásný blog.
Nevěděla jsem o něm a samozřejmě sem budu ráda a pravidelně chodit, dávám si ho do oblíbených. A tuto povídku bych si také moc ráda přečetla, ale musím začít od začátku, to je jasný :D

4 ClaireM ClaireM | 12. ledna 2011 v 22:13 | Reagovat

Tak jsem přečetla další kapitolku a opět chválím. :-) Je to super. Strašně mě baví číst ty části, kde se popisuje hraní s dětmi... A také se mi hrozně líbí, jak se prolíná minulost (tedy to v deníku) se současností (tím, co se děje u Lily nebo Rose...) Vážně je to velmi příjemné čtení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.