Deník H. G. - Kapitola 19: Jako děti

9. ledna 2011 v 11:16 | Wish Katie
Deník Hermiony Grangerové
Byla sobota, den po tom, co Rosie s ostatními odjeli. Lily si rukama protřela unavená očka, posadila se na posteli a chvilku přemýšlela, proč je vlastně v pokoji sama; proč je vlastně ve svém pokoji v Godrikově Dolu. 'Aha, ona už je vlastně v Bradavicích,' uvědomila si.


Převlékla se, rozčesala zacuchané vlasy a sešla do kuchyně.

"Dobré ráno, srdíčko," pozdravila ji Ginny, jakmile prošla dveřmi. Lily pozdrav opětovala, posadila se ke stolu a očima přelétla místnost. Byla tu jen ona a mamka, zdálo se.

"Máš tu nějaký balíček," řekla jí potom, co před ní postavila talířek se snídaní, a stejně tak ho položila na stůl. Lily se na něj zvědavě podívala, jídla se ani nedotkla a začala předmět rozbalovat.

"To poslala Rosie!" vypískla, když objevila ohmatanou knížku a k ní přiložený lísteček. Ten rozevřela první.

Rychle si přečetla krátký v rychlosti naškrábaný text, ve kterém jí nakonec sestřenka poprosila, aby deník zase brzy poslala zpět. Bývala by ihned vyběhla do pokojíčku, aby si mohla začít číst, kdyby jí nezastavilo kručení v žaludku.

***

O několik málo minut později už Lily seděla na podlaze ve svém pokojíčku, zády se opírala o postel a listovala deníkem.

Během dopoledne si stihla přečíst všechno, co si minulý den četla Rose. Po spěšném obědě (u kterého se mimochodem konečně setkala i s tatínkem) si tedy začala číst 'kapitolu novou' - byl začátek léta a Ron si pro Hermionu připravil další povedené překvapení.

Ne, ne, tohle se nemohlo stát… nebo se mi to vážně jen nezdálo? Pro Boha, Ronalde, ty mě přivedeš do hrobu.

Zrovna jsem odcházela z pokoje profesora Lockharta, jeho stav je mimochodem pořád stejný, když si mě zavolali do hlavní haly. Málem se mi zastavilo srdce, když mi oznámili, že Ron leží na jednom z pokojů v nemocnici. Jen jsem si vyslechla číslo pokoje, vzápětí jsem brala schody po třech a vlítla do oné místnosti.

Seděl na posteli, hlavu měl obvázanou, a jakoby nic se bavil s nějakým chlápkem z ministerstva, který zjevně přišel s ním. A co z něj vypadlo? Chabé "Ahoj, Míno,". Ne, nenašla jsem v sobě sílu na něj křičet, zkrátka jsem se otočila na vysokého muže stojícího vedle postele a unaveně ho požádala o vysvětlení.

Je to jasné, potkal se s Goylem. S jedním z těch Malfoyových kumpánů. Merline, to si ani v dospělosti nedají pokoj? Však jsme mu zachránili život a on si toho necení. Oficiální verze pro zatím zní 'Nějak se nepohodli.', no, raději to nebudu dále řešit. Dnes nepotřebuji mít nervy ještě více pocuchané.

Večer by ho měli pustit, o to už jsem se postarala. Dám si na něj pozor hezky z bezpečí domova, vzala jsem si kvůli tomu dovolenou - upřímně mi to nevadí; paní Weasleyová má pravdu, asi bych měla na chvíli vypnout.

Následovalo několik zápisů, ve kterých se Hermiona zmiňovala hlavně o každodenních návštěvách někoho z rodiny - pan a paní Weasleyovi u nich byli téměř ve dne v noci, často se za nimi zastavili také Ginny s Harrym a párkrát dokonce i George - všichni samozřejmě chtěli vidět 'nemocného'.

Přes zbytek léta se pak téměř nic nedělo, tedy, pokud to tak z častých 'trhlin v deníku' lze soudit. Lily byla překvapená, jak rychle se přes všechny ty kratičké zápisy dostala až k Vánocům toho roku.

Skvělé - snad už nezbývá nic jiného, co bychom si měli zabalit s sebou. Za pár minut se přes krb dostaneme do Doupěte; už se nemůžu dočkat. Měli by tam být všichni.

Viktorie už samozřejmě dávno chodí a pořád něco brebentí, hrozně se na ni těším - stejně jako na Teddyho. Ti dva jsou vážně povedená dvojka, nedivila bych se, kdyby se jednou vzali. Už takhle v raném věku si hrají 'na svatbu'. Několikrát jsem měla svěřenou tu moc 'oddat je'. Nepamatuji se snad na nic roztomilejšího, než ten nadšený pohled Viki, omotané v jedné z Fleuřiných šálek (bohatě jí vystačí na celé šatičky), a Teddyho široký úsměv, když vedle ní stál v Harryho kravatě.

Lily se usmála. Už tehdy tedy bylo více než jasné, že se ti dva jednou dají dohromady.
Další věty napsala Hermiona večer toho dne.

No, vypadá to, že už jim 'deset svateb' stačilo. Dnes se po nás vyžadovalo, abychom si s nimi hráli 'na rodinu'. Viki to vymyslela vážně dokonale: "Já budu maminka, Teddy tatínek a ty s tetou Ginny naše miminka!"

Abych byla upřímná, Ronův záchvat smíchu jsem ignorovala. Nakonec to dopadlo tak, že z něj byla 'ta-paní-z-Příčné-jak-prodává-zmrzlinu'. Jistě, manželé v dobrém i ve zlém, nemám pravdu?

Nakonec jsme ale všechen čas ztratili na 'rozdělování úloh'. To by jeden neřekl, jak dlouho to může trvat. Dlouhou dobu jsme vysvětlovali, že 'babička Molly nemůže hrát pošťáka, jelikož právě vaří večeři' a že 'Charlie sem opravdu nemůže přivést opravdového draka, protože by se sem nevešel'.

Dlouhou dobu se pak, ehm, moje 'maminka a tatínek', hádali o tom, co bude dělat Harry. Podle Viki měl být 'pastýřem oveček, které si pořídí', Teddy z něj chtěl mít 'mezinárodního super agenta, který by jim nosil dortíky'. Nikdo se neubránil smíchu. Celou dobu jsme se snažili mít soustředěné obličeje, aby to alespoň vypadalo, že to opravdu bereme vážně, tohle ale nikdo nevydržel. Já ty děti zbožňuju, nikdo jim nikdy neodolá.

Večeře pak byla rychlá, pro děti to tedy samozřejmě byla jen 'další epizoda z jejich rodinného života' - bylo vážně těžké říct: "Ne, Viki, nemůžeš mě krmit, já už jsem velká holka!". Ron tento můj výstup pojmenoval jako 'období prvního vzdoru' a na můj pobouřený pohled zareagoval nevinným úsměvem.

Rusovlasá dívenka se od srdce zasmála. Moc dobře, i když jí to trošičku překvapovalo, si pamatovala, jak hráli podobné hry - když ona, Al, James, Rosie a Hugo byli zhruba ve stejném věku, jako v těchto zápisech Ted a Viktorie. Tehdy byly ona a Rose lesní víly, které se většinu času projížděly v kočáře, taženým udatnými rytíři (ano, byli to jejich milí bratříčci), a cestou potkávaly spousty potulných poutníků, jež potřebovali poradit. Tehdy Hermiona velice přesvědčivě zahrála vyděšenou stařenku, jejíž manžel se proměnil v hříbek.

Jsem strašně ráda, že jsme tady všichni - všichni pod jednou střechou. Když tak nad tím přemýšlím, kdy já vlastně jinak na posledy mluvila s Billem? Dokonce ani s Ginny jsem si mockrát nepopovídala, a to bydlíme kousíček od sebe. Tady musím všechno dohnat.

Následoval zápis z konce dalšího dne, na který plynule navazoval den další. Kde jen Hermiona vzala tolik času, aby vše tak podrobně zapsala? Nejspíše se tím snažila vynahradit ony 'chatrné textíky', jakými deník obdařovala v posledních měsících.

V noci mě probudil dětský pláč. Bylo to zvláštní, vlastně si už nepamatuji, kdy jsem Viki slyšela naposledy plakat. Společně s Billem a Fleur byli přímo ve vedlejším pokoji, takže jsem celou tu dobu jejího naříkání nemohla zahmouřit oka.

Přes tenké zdi jsem slyšela, jak jí Fleur zpívá jakousi francouzskou ukolébavku. Musím přiznat, že zpívá krásně, protože to uspalo i mě.

Vlastně ani nevím, kdy jsem se naposledy tak dobře vyspala - i přes ono malé noční vyrušení jsem si připadala jako Šípková Růženka.

Vypadalo to na perfektní den. Snídaně jako z pohádky (zdá se mi to, nebo je Mollyino vaření stále lepší a lepší - jde to ještě vůbec?), venku za okny padaly krásné velké vločky… Ano, mám ráda zimu, ale jen zevnitř.

Potom jsme se všichni usadili v obývacím pokoji - zasedací pořádek určovala Viki, takže na nějakou tu chvilku vedle Rona jsem přirozeně mohla předem zapomenout. Jakožto miminku mi bylo nařízeno sedět vedle maminky. Moje vlastní rodiče, kteří přijeli, ještě než jsem se probudila, se jen potěšeně usmívali. Netuším proč.

Výhodu to ale mělo. Konečně jsem si mohla popovídat s Ginny (Která měla ale přesto 'větší štěstí než já' - mohla sedět vedle Harryho - "Teta Ginny je náš hlavní odběrač dortíků, takže musí sedět vedle Super agenta!" rozhodl Teddy.)

Dobře, potom jsme si, jak jen to bylo možné, povídali bez věčného 'hraní si na rodinu Lupinových'.

Asi po hodině našeho zapáleného rozhovoru 'A co je nového u tebe… Vážně?' se Teddy s Viki začali nudit a rozhodli se, že si půjdou na zahradu postavit iglú. V tu chvíli jsem se podívala z okna - možná měli oni udělat totéž, však tam byla úplná vánice.

Jim to zjevně nevadilo, mamka s taťkou se dokonce sami nabídli, že půjdou s nimi. Ten Ginnyin zasněný výraz, když Harry pomáhal Teddymu do bundičky, byl vážně k nezaplacení. Docela ráda bych na jeho místě viděla Rona. Merline, to je představa… Ale dobře, musím přiznat, že Ron jednou bude skvělý otec.

Stejně se ale nemůžeme divit, že se nám po nedlouhé době vrátili jako sněhuláci a klapali zuby. Snad se alespoň částečně unavili.
Oddělovač
OddělovačA/N: Tenhle díl mě vážně bavil psát ; seděla jsem nad tím až do včerejší půlnoci ^^ Je toho víc, ale já si něco přeci musím schovat na příště, takže jsem to takto nešikovně sekla... Co se dá dělat :D
Oddělovač
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 AnNe AnNe | Web | 9. ledna 2011 v 12:44 | Reagovat

hezký díl...píšeš skvěle! :)

2 ClaireM ClaireM | 9. ledna 2011 v 12:59 | Reagovat

Jejda, to je roztomilé. Tahle kapitola se mi opravdu véeéeélmi líbila. :-) Ta děcka jsou k sežrání... :-) Jo, strašně mě pobavila Ronova narážka na Hermionino "období prvního vzdoru"... :D Už se těším na další díl. :-)

3 hry-online-zdarma-superhry hry-online-zdarma-superhry | Web | 28. srpna 2011 v 13:16 | Reagovat

Chceš vyhrát super telefon Nokia E7? Podívej se na http://raketka.cz/soutez-o-telefon-nokia-e7 a hlasuj(zabere to max 1 minutku) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.