Veselé Vánoce

24. prosince 2010 v 9:46 | Wish Katie
Veselé Vánoce
Za okny budov byla již dávno černočerná tma, kterou jen čas od času narušovaly žlutou barvou zářící pouliční lampy. Nikomu se nechtělo opouštět své vyhřáté domovy, ulice byly liduprázdné. Tedy, ne docela.


"Ginny, počkej," volal asi dvaadvacetiletý muž na rusovlasou dívku, která se smíchem utíkala před ním skrz zasněženou uličku.

"Však čekám," pronesla nevinně, když se o chvilinku později zastavila před rozcestníkem, jehož jedna šipka nesla nápis 'Godrikův Důl'; druhá byla tak zasněžená, že název vedlejší vesničky nebylo možné přečíst.

Sněžilo, drobné sněhové vločky jí zasypávaly ramena; černý cestovní plášť téměř ztratil svou původní barvu.

"Vážně si někdy přeju, abys toho nechal," pronesla trochu ustaraně, když jí Harry doběhl; palcem zmrzlé ruky jemně přejela po dlouhém šrámu na jeho tváři. "Ale je mi jasné, že i kdybych ti to zakázala, půjdeš si za svým," povzdechla si.

"No tak, Ginny, to vážně nic není," usmál se přesvědčivě, naklonil se k ní a lehce jí políbil. "Půjdeme?" zeptal se pak, stiskl její ledovou ruku a společně se vydali dál jednou ulicí vedoucí z rozcestí.

Ginny sledovala světélka v oknech. Všechny rodiny byly pohromadě; viděla oheň plápolající v krbech, vánoční stromečky postavené v rozích…

Jejich cesta se stáčela kolem místního kostela. Harry se na okamžik pozastavil, když procházeli kolem hřbitova. Je to přesně pět let, co zde byl poprvé spolu s Hermionou navštívit hrob svých rodičů. Tehdy si přál, aby ležel vedle nich hluboko pod sněhem. Jak někdy mohl na něco takového vůbec pomyslet? Časy se změnily, a to hodně.

"Podíváme se tam?" ozvala se tichounce rusovláska, povzbudivě stiskla jeho ruku.

"Co?" byl trochu zmatený, když si uvědomil, kde vlastně stojí. Myšlenky ho opět unesly daleko odsud. Znovu se podíval na zasněžené pomníky, očima vyhledal místo, kde se měl nacházet i onen 'nejdůležitější' z nich. "Ne, dnes ne," řekl potom tiše. "Pojď, nebo tu zmrzneme," usmál se na ní.

Po pár minutách cesty se konečně dostali tam, kam měli namířeno. Uvnitř domu nesvítilo ani jediné světélko, nově vyhlížející branka ani trošičku nezavrzala, když do ní strčili a prošli na předzahrádku.

"Vítejte doma, madam Potterová," uklonil se jí Harry, jakmile otevřel hlavní dveře a pustil jí dovnitř. Ginny se zasmála, sundala z hlavy zasněženou čepici a pověsila ji na věšák.

"Děkuji, pane Pottere," odpověděla, chytila konec šály, kterou měl omotanou kolem krku, a stáhla jí z něj. "Tady už je přeci jen tepleji," pošeptala mu do ucha. Harry jí začal rozepínat knoflíky kabátu, aby jej z ní mohl sundat.

Skrz malou předsíňku prošli do útulně vyhlížející místnosti po pravé straně.

"Tak, co budeme dělat teď, lady?" optal se s úsměvem, když už byli oba v teple obývacího pokoje. Odpoledne strávili, stejně jako Ron s Hermionou, v Doupěti. Teddy zůstal u Weasleyových, dělat Molly a Arturovi společnost.

Až teď večer měli tedy konečně čas sami na sebe.

"No, já nevím, Velevážený," posadila se na pohovku; byla plně rozhodnutá tuto 'hru' dohrát. "Dnes už jsem nějak unavená, co takhle si lehnout?" navrhla, koutky jí cukaly, jak se pokoušela zadržet úsměv.

"To je ovšem vážné, ale Princeznu přece nemůžeme jen tak nechat ležet na něčem tak nepohodlném," klekl si na zem vedle gauče, na kterém Ginny seděla, a rádoby s nezájmem položil další otázku. "Jste snad hladová, Vaše Výsosti?" teď už se 'Její Výsost' neudržela a opravdu se rozesmála.

"Ano," pošeptala poté, co se k němu naklonila, "velmi… hladová…" zamumlala a překonala poslední centimetry, které je od sebe oddělovaly. Nebyl to 'běžný polibek', byl to jeden z těch, při kterých Ginny cítila onen - jí dobře známý - krásný pocit, který se jí rozléval po celém těle. Pocit bezstarostnosti a naprosté oddanosti. Rukou Harrymu zajela do vlasů, ještě víc ho k sobě přitiskla.

"No tak, kroťte se," na oko jí pokáral, když konečně nabral dech. Hned na to jí ale její 'dárek' stejně tak oplatil.

"Veselé Vánoce, Harry," zašeptala pak Ginny, pomalu se sesunula k němu na zem. Objala ho, pak už si jen vychutnávala společnou chvilku.

"Veselé Vánoce," popřál jí na oplátku, volnou rukou jí hladil po dlouhých vlasech.

Sám tomu stále nemohl uvěřit. Před pěti lety před sebou neviděl nic jiného, než Voldemorta a svou jistou zkázu. A teď? Připadal si jako nejšťastnější člověk na světě. Díky té, která při něm vždy stála; té, která mu vždy jako první už takovou dobu přála 'dobré ráno'. Díky Ginny.
A/N: Kratičké, sladké jako kostka cukru ^^ Ale tak, aby se neřeklo, když už jsou ty Vánoce... ^^
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ClaireM ClaireM | 24. prosince 2010 v 12:29 | Reagovat

Á, vánoční povídka... :-) Je krásná, takovej správnej slaďáček, co se hodí přesně k Vánocům...

2 hermiona-tvoje SB ♥♥♥ hermiona-tvoje SB ♥♥♥ | Web | 24. prosince 2010 v 16:29 | Reagovat

miluju vánoční povídky, jen škoda že nemám čas si to přečíst :-( přeju ti kouzelné Vánoce :-) a až budu mít čas, určitě si to přečtu :-)

3 AnNe AnNe | Web | 30. prosince 2010 v 20:47 | Reagovat

úžasné <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.