Deník H. G. - Kapitola 7: Prázdniny

5. prosince 2010 v 18:57 | Wish Katie
Deník Hermiony Grangerové
"Ahoj, mami," pozdravila s úsměvem Lily. Přece jen se viděly jen letmo u snídaně.

"Srdíčko, vždyť jsi celá zmrzlá," konstatovala Ginny poté, co dcerku pohladila po tváři. "Běžte se rychle zahřát ke krbu, šup!" poslala je znovu směrem do obývacího pokoje. Když zrovna nebylo potřeba se někam pomocí letaxu přemisťovat, vyhříval krb celý pokoj i v nejzapadlejších koutcích.
Odstrojily se, bundy pověsily na věšák, sedly si na křesílka nejblíže krbu a daly se znovu do čtení.


Tohle byla nejkrásnější noc mého života. Vzpomínky na ní si navěky uchovám jen v paměti. Přišla jsem za ní; leknul se, když jsem mu rukama zakryla oči, okamžitě mě ale poznal. Dlouze mě políbil, nějak jsme se dostali zpět do pokoje a pak… Pro Merlina, miluji tě, Rone!

Ráno snídaně probíhala jako obvykle, pořád jsme na sebe s Ronem pokukovali. Ach jo, bylo těžké se udržet a nepolíbit ho přímo u stolu před zraky pana a paní Weasleyových.

Za chvíli jedeme pro Ginny. Už se nemůžu dočkat, až si zase pořádně popovídáme - o tom, co zůstane jen mezi námi děvčaty, to se rozumí.

"Rossie, Lily, pojďte, sa chvilku je večerše!" zavolala na ně Fleur. Přestože tady v Británii žije už tolik let, to šišlání jí stále neopustilo. Dívky se na sebe podívaly, kývly a vydaly se do kuchyně - Lily před tím deník pečlivě schovala u sebe do kapsy mikiny.

***

Když vešly do kuchyně, rozhlédly se po přítomných. Byli zde všichni, jen jedna osoba chyběla.

"Kde je strejda George?" podivila se Rose.

"Odjel zpátky do obchodu, potřeboval si tam něco zařídit. Nebojte, za chvíli je zpátky," informoval je Charlie, který právě pomáhal paní Weasleyové - mával hůlkou a jídlo doslova létalo na stůl.

"Ach tak," přikývla a posadila se na volné místo vedle Billa. Lily po jejím vzoru zasedla naproti ní, vedle Albuse a Huga.

***
Děvčata opět usedla na postel v pokoji. Blížila se osmá hodina, za okny byla dávno tma. Přitáhly si k sobě blíže stoleček s malou lampičkou a daly se do čtení.

Před chvílí jsme se vrátili z nádraží - Ginny už je tu s námi. Konečně, už mě nudilo nemít si s kým popovídat před spaním. Bylo skvělé zase vidět tu červenou lokomotivu. Když Ginny vyběhla, první co udělala, bylo, že očima vyhledala Harryho, rozběhla se k němu a dlouze ho objala. Takhle šťastně se Harry dlouho neusmíval. Byl to vážně krásný moment. Stiskla jsem Ronovu ruku, usmála se na něj a pak jsem se šla pozdravit s jeho mladší sestřičkou. Pár minut potrvá, než si Ginny vybalí, pak už znovu pojedeme do vily u Plechové Lhoty.

Lily se zvedly koutky rtů, úplně tu situaci viděla. Rose se podívala na hodiny nade dveřmi.

"Ty, Lily," napadlo jí pak, "až se zítra probudíme, najdeme tu spoustu dárků, že?" usmála se. Ano, po dnešní slavnostní večeři už zbývalo jen pár hodin do pětadvacátého prosince, dne, kdy všechny děti v Británii konečně najdou své dárky.

"Jo," přikývla dívka se smaragdově zelenýma očima, "a to taky znamená, že už zbývají jen tři dny našeho pobytu tady. A ty potom odjedeš zpátky do Bradavic…" povzdechla si, "Co já si tu sama počnu?"

"Budu ti psát každý den," slíbila jí Rose a povzbudivě se na ní podívala. "Navíc tu budeš s Alem a Hugem…"

"Pravda. Dohlídni tam na Jamese, aby zase něco neprovedl," pousmála se, pak se společně znovu začetly do deníku.

Jsme zase u Billa a Fleur. Všichni se točí jen kolem Viktorie, tak jsem si našla klidný koutek na zahradě, potřebuji si chvilku odpočinout. Paní Weasleyová je ve svém živlu: 'Viki tohle, Viki támhle to, nepotřebujete něco?' Příjde mi to od ní hrozně milé, roli babičky si vážně užívá. Třeba se jednou bude přesně takhle starat i ona naše děti.

No, ještě že jsem si vzala dovolenou. Do nemocnice nastupuji zase až za týden, což mi dává hodně času na rodinu. Ano, rodinu. Nevím, Weasleyovi pro mě vždycky byli tak nějak 'rodina', přestože nejsme nijak pokrevně spřízněni, vždycky jsem si tu připadala jako jejich další dcera.
Jak tak koukám k zadním dveřím, vypadá to, že vevnitř je veselo. Alespoň podle těch hlasů, které se sem linou.

"Lily, jsi v pořádku?" otázala se ustaraně Rose. Druhá dívka už nějakou chvíli v kuse kašlala.

"J-jasně," vykoktala, když se jí konečně povedlo kašel ovládnout, "to se mi děje pořád," usmála se, aby sestřenku uklidnila. Sama ale nevěděla, co ty záchvaty kašle mají znamenat.

Rosie se na ní trochu zkoumavě podívala, pak ale jen otočila list a četly dál.

Přišel za mnou Ron, prý, že bychom se mohli vypařit. No, proč ne, že? Je tady takový zmatek, že si ani nevšimnou, že jsme zmizeli. Vzal mě za ruku a společně jsme se přemístili zpět do Doupěte. Nikdy jsem ho nezažila tak pusté. Takové… ticho. Ron měl jakýsi plán, alespoň to tak vypadalo. Nasadil ten jeho pohled 'teď něco zažiješ', a táhl mě do přístěnku na košťata. Už jsem chtěla protestovat, přece jen, bylo to tam značně neútulné a protkané pavučinami. Jak lehce jsem na to zapomněla. Podíval se na mě, no, nevím, jak ten pohled popsat. Lehce pobaveně. Lípnul mi pusu na tvář a vytáhl dvě košťata.

"To si děláš srandu?" pokusila jsem se odporovat, když mi jedno podal. Ne, tohle nesnáším dobře a asi nikdy nebudu.

"No tak, Míno, uvidíš, že tě to začne bavit," namítl s úsměvem. Míno. Tak mi mohl říkat jenom on. Přiznávám, že jméno 'Hermiona' je trochu dlouhé. Nu což.

Ani nevím jak, najednou jsem se vzpamatovala, ale to už jsem byla pěkně vysoko nad zemí.
Nesnáším výšky. Jakmile mi to došlo, začala jsem ztrácet kontrolu nad tou dřevěnou věcí a v jednom jediném okamžiku jsem si stihla uvědomit, že padám. Slyšela jsem jen Ronův vyděšený výkřik a pak… Bodavá bolest v levé paži, nemohla jsem popadnout dech. Slyšela jsem jen, jak ke mně doběhl a padl na kolena.

"Jsi v pořádku?" ptal se vyděšeně. "Hermiono, mluv se mnou!" byl tak roztomilý, když si o mě dělal starosti. Posadila jsem se, ruku si přiložila k hrdlu. Naštěstí se mi dech rychle vrátil, nemusela jsem mu tedy nijak vysvětlovat, že potřebuji ránu do zad. Jenom jsem tedy přikývla.

"Prosím, už mě nenuť tohle dělat," zasípala jsem. Pravou rukou jsem si stiskla tu druhou. Byla zlomená. Požádala jsem ho, aby mi podal hůlku, která mi někde vypadla. Vypadal, že se trochu uklidnil, když zjistil, že jsem naživu. Když jsem hůlku pevně držela v ruce, namířila jsem ji na ruku a neverbálně si zlomeninu zpravila. Ještěže pracuji v nemocnici, jinak nevím, jak dlouho bych sháněla obvaz a všechny ty mastičky. Za minutku nebyla po žádném úraze ani stopa.

Ron se posadil ke mně a až do večera jsme si jen povídali a sledovali, jak se vítr opírá do stébel trávy. Když dorazil zbytek rodiny, doprovodil mě do pokoje, kde jsem doteď. Za chvilku se tu určitě objeví i Ginny. Radši dnes končím.

"Pravda, nevím, co bychom dělali, kdyby mamka nebyla léčitelka," zamumlala Rose. "Hugo každou chvíli o něco zakopne a zlomí si nos," uchechtla se a pohlédla na hodiny. "Páni, to už je tolik?" podivila se.

"No, mě se ještě nechce spát," oznámila Lily, přesto se ale zvedla, zatáhla záclony a začala se převlékat za doprovodu dalšího kašle.

"Lily, nechceš se něčeho napít?" zeptala se starší dívka ustaraně.

"Ne, jen jsem se nachladila. Zítra zůstaneme vevnitř, dobře?" zamrkala. Rose to vzala jako docela logické vysvětlení a přikývla. Sama se převlékla a v příští chvíli zase seděly ve stejné pozici a četly si.

Nevím, jak se to mohlo stát! Právě jsem se probudila a už jsou dvě hodiny. Ginny už je dávno někde na zahradě, zbylo tu po ní jen prázdné lůžko. Dlouho jsme si povídaly. To mi chybělo. Probraly jsme všechno, to, jaké to je ve škole - je prý stále Křiklanova oblíbenkyně, i když na své večírky asi nadobro zapomněl, profesorka, ne, ředitelka McGonagallová je pořád stejná, prakticky se nic nezměnilo. Tedy, jedna věc ano - když mi oznámila, že Neville se učí u profesorky Prýtové a od příštího roku za ní bude vyučovat bylinkářství, překvapením jsem málem spadla z postele. Určitě bude skvělý.

"Jaký je Neville učitel?" zeptala se se zájmem Lily. Nevilla znala, občas přišel navštívit její rodiče a dobře si spolu povídali.

"Parádní," zhodnotila ho Rose, "bylinkářství je zajímavý předmět, před prázdninami jsme přesazovali mandragory, normálně se to prý dělá až ve druhém ročníku, ale Neville se nám to rozhodl ukázat už letos," usmála se.

Já jí taky pověděla nějaké novinky, vyptávala se na mě a Rona. Dobře, neřekla jsem jí všechno, ale z toho, jak jsem červenala, jí leccos došlo. Ještě, že je to moje nejlepší kamarádka, nemusím se bát, že by se někde podřekla, proč by to taky dělala. Asi už půjdu… na oběd? Pěkné, mít k snídani rovnou dva chody.

Rose zívla, protřela si rukou oči, ale ve čtení pokračovala.

Fajn, jsem po jídle. Když jsem vyběhla z pokoje, srazila jsem se s Harrym, doslova. Ještě že tam je zábradlí, jinak bychom si oba zopakovali můj včerejší pád. Až teď jsem si všimla čerstvé jizvy na jeho tváři, musel k ní přijít během toho bystrozorského výcviku ještě, než přijela Ginny. Ach, Merline. Namířila jsem na něj hůlkou, jizvička zmizela. "Musíš se Ginny přece líbit," byla moje slova na vysvětlenou. Jen se usmál a pustil mě po schodech první. Když tak o tom přemýšlím, udělal to Ron někdy? No, Ron… musím si z něj nějak toho gentlemana vychovat.

Kdo na mě čekal u dveří kuchyně? Ten-z-kohož-si-já-gentlemana-udělám. Harry nás taktně nechal o samotě a šel napřed. No, popřáli jsme si 'dobré ráno', ovšem naším vlastním způsobem. Merline, jak já toho mého ňoumu miluji. Když jsme se dostali k jídlu, v kuchyni už zase nikdo nebyl. Všichni se rozprchli někde po domě. Šli jsme se projít po zahradě, povídali si, no… Romantika.

Teď už zívala i Lily. Nešlo to jinak, beze slov deník zavřely, Rose ho schovala zpět pod polštář. Popřály si dobrou noc a obě brzy usnuly.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 AnNe AnNe | Web | 16. dubna 2011 v 17:53 | Reagovat

Ten-z-kohož-si-já-gentlemana-udělám. > lol :D skvělá kapitolka, nečekala jsem, že spadne :D ještě že si nic moc neudělala

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.