Deník H. G. - Kapitola 6: Rodiče

5. prosince 2010 v 10:23 | Wish Katie
Deník Hermiony Grangerové
"Říkám, že ne!" ozvalo se zpoza dveří vedoucích na chodbu.

"No tak, Ale, bude sranda," odpověděl na protesty bratra James. To už se dívky v pokoji probudily úplně, se zájmem dveře pozorovaly.


"Když já nevím," odpověděl Albus a pohledem hledal pomoc u Huga, ten se však bezmocně pousmál.

"Potřebujete něco?" Rose se už rozhodla jednat a otevřela. Tohle nebylo nic nového, kluci se opět pokoušeli provést nějakou skopičinu. Dnes ale měli smůlu, neměli být tak hluční.

"Jé - Rosie," Hugo se stejně jako James nervózně poškrábal po hlavě, jediný Al vypadal, že se mu značně ulevilo. Než ale stihli něco vysvětlovat, ozval se zezdola hlas paní Weasleyové.

"Tak si pospěšte, nebo vám tu Teddy všechno sní!" zavolala výhružně.

"Promiň, snídaně volá," vybruslil z toho James a všichni tři se rozběhli dolů ke stolu.

"Kdy už je to přestane bavit?" zavrtěla Lily hlavou, vstala z postele a protáhla se. Jejím jediným štěstím bylo, že o tohle se doma Al s Jamesem nikdy nepokoušeli; tam měl totiž mladší z obou bratrů většinou trochu víc štěstí a dařilo se mu Jamese přesvědčit, aby jejich malé sestřičce nedělal naschvály.

***

Po snídani děvčata usoudila, že na to, aby se vydaly ven, je přece jen moc nepříjemné počasí. Našly si tedy klidný koutek v obývacím pokoji, a zatímco se zbytek rodiny všelijak potuloval po domě, začaly si znovu číst.

Je asi pět ráno a já nemohu spát. Hrozně se těším. Dnes je velký den, po dlouhé době zase uvidím rodiče a oni zase poprvé uvidí Rona. Snad se něco nepokazí - i když, to nepředpokládám. Rodiče jsou tolerantní a nechtějí nijak bránit mému štěstí. Pokud Ron omylem nezboří půl domu, bude vše v pořádku.

"Nevěřím, že by taťka mohl být takové nemehlo," zasmála se Rosie.

"Nó," protáhla Lily a zkoumavě se zadívala na strýce, který právě vycházel po schodech nahoru.

"Dobře, nikdo není dokonalý," rezignovala Rose a znovu se uchechtla. Začetly se do zápisů večera toho dne.

Před chvílí jsme se vrátili. Byl to skvěle strávený den, opravdu. Když jsme se s Ronem sešli před dveřmi, vypadal ještě docela klidně. Vyšli jsme spolu před branku, vzala jsem ho za ruku a přemístili jsme se do městečka na severu Anglie, kde rodiče právě bydleli. I když je léto, nebylo tam nejtepleji. Jakmile jsem Ronovi ukázala dům, ke kterému jsme měli namířeno, a oznámila mu, že je to cíl naší cesty, už opravdu zezelenal. Potlačovala jsem smích, tak jsem jen povzbudivě stiskla jeho ruku.

Otevřela mi mamka, šťastně mě objala a ihned se začala vyptávat, jak se daří v nemocnici, co je nového… Rona si ani nevšimla, na toho jí upozornil až taťka slovy, která nikdy nezapomenu: "A kdo je tenhle mladík? Vypadá trochu, jako by mu bylo špatně," zasmál se a už mu podával ruku. Ronovi to zjevně trochu dodalo jistotu a sám se představil. Věděla jsem, že to zvládne.

Vevnitř nám mamka udělala čaj a před obědem jsme poseděli v obýváčku. Všechno je tam stále stejné. Kdykoli se naši nedívali, vyptával se mě Ron na všelijaké mudlovské vynálezy. Málem jsem zešedivěla, než konečně správně vyslovil slovo 'telefon'.

Oběd probíhal poklidně, za což jsem děkovala Merlinovi. Když jsme nakonec odcházeli, u mě a mamky se to neobešlo bez slz. Jako vždy. Můžu říct, že z Rona a mých rodičů se stali dobří přátelé. Snad se to už příště obejde bez toho jeho neustálého měnění barev - vážně, Ron vystřídal snad všechny barvy duhy.

"To bych chtěla vidět," zašeptala pobaveně Lily.

"Já taky," přidala se Rose a otočila stránku, "to táta vážně nevěděl, co je to telefon?" převrátila oči, čemu se Lily zasmála. Oni ho doma samozřejmě neměli, byli kouzelníci, ale díky matce a prarodičům znala všechny mudlovské vynálezy od telefonu po mikrovlnnou troubu.

Zítra je opět čas jít do práce. Byl to krásně strávený víkend, ale někdo se o ty nešťastníky u svatého Munga postarat musí. Vlastně mě to tam i celkem baví, ostatní léčitelky jsou hrozně milé. Nedávno jsem tam zahlédla Zlatoslava Lockharta. Chudák, taková doba a pořád neví, kdo je. Ale může si za to sám, neměl se tehdy v Tajemné komnatě pokoušet Harrymu s Ronem vymazat paměť. Když si představím, že teď bych se namísto něho měla u Munga starat o Rona, který by uměl jen dávat autogramy… Pro Merlina.

"Lockhart?" podívala se Rosie zamyšleně, "To jméno mi něco říká, určitě, jenom…" seskočila z pohovky a přešla ke staré knihovničce. Očima přelétla řadu zaprášených knih. "Tady to je," usmála se vítězně a vytáhla knihu s Lockhartovým jménem nesoucí název Génius a Ghúlové.

"To vypadá na nějakou učebnici," řekla Lily, když se k ní sestřenice opět usadila.

"Určitě," přikývla, nalistovala první stránku, kde se na ně z fotografie smál světlovlasý muž; pod obrázkem byl naškrábán jeho autogram. "No nic," odložila pak Rosie knihu na stolek a opět pokračovaly ve čtení deníku. Jak zjistily, uběhlo několik týdnů, než se Hermiona opět dostala k tomu něco do deníku napsat.

Pozítří začínají letní prázdniny. Už ani nevím, jaké to bylo; balit si všechny věci do kufru, zavřít Křivonožku do košíku a nasednout do vlaku směr Londýn. Přitom to jsou jen dva roky od chvíle, kdy jsem tím vlakem jela naposledy…

Dnes dopoledne jsem se šla s Ronem podívat po ulicích v nejbližší vesničce. Skončili jsme v malé kavárničce, byla podobná čajovně Madam Pacinkové. Bylo tam krásně, kolem nás seděly samé zamilované páry. Nejdřív jsme si jen povídali, pak už ale na nějaké řečnění nebyl čas - vlastně ano, byl, ale rty jsem potřebovala na něco důležitějšího.

Paní Weasleyová celý den šťastně září: aby taky ne, vždyť se stala babičkou. Ráno při snídani přiletěl na stůl Billův patron a pronesl jedinou kratičkou větu: "Je to holčička; Viktorie." Nadšením jsem málem spadla ze židle, pan Weasley upustil talíře s příborem, které odnášel od stolu, a Harry s Ronem zapomněli překvapením zavřít pusu. Pak najednou celá místnost ožila a domluvili jsme se, že hned zítra se na ně zajdeme podívat; musíme jim dnes taky přece nechat trochu soukromí. Už se nemůžu dočkat, až Fleur a Viki uvidím.

"To mi připomíná, co to Viki říkala při snídani?" otočila se Rose k Lily.

"No… něco o cukroví, ne? Myslím… my jsme jí slíbily, že jí pomůžeme ho upéct!" vypískla, podívala se na hodiny nade dveřmi a seskočila z gauče na podlahu. "Jdeme ji najít," rozhodla, chytila Rosie za ruku a táhla jí s sebou ze dveří. Starší dívka se usmála. Tohle byla jedna z Lilyiných skvělých stránek, byla stále plná energie a do všeho se hned ochotně hrnula. Ve dveřích se málem srazily s procházejícím Teddym.

"Ahoj holky, kam spěcháte?" usmál se na ně, jeho vlasy teď měly křiklavě modrou barvu.

"Najít Viky," odpověděly unisono, "nevíš, kde je?" zeptala se ještě Rose.

"Myslím, že někde nahoře s babi Molly," kývnul směrem ke schodům. "A proč vlastně -"

"Díky," nenechala ho Lily dokončit otázku a rozběhla se, kam jim Teddy poradil. Rosie jí následovala.

***

Lily a Rose seděly na malé lavičce za domem. Počasí se umoudřilo, vykouklo slunce a ony si mohly poklidně číst. Na konci lavičky měly položený talířek s cukrovím, který spolu s Viktorií napekly.

"Příští rok jí musíme pomoct zase," umínila si Lily. Koneckonců dostaly jako jediné jeden extra talířek na ochutnání a skvěle si s nejstarší sestřenicí popovídaly.

"Mhm," přikývla druhá dívka, když si ukousla další kus. Pak rukou v rukavici nalistovala stranu, na které skončily.

"Ty, Rosie," oslovila ji najednou menší rusovláska. "Není zvláštní, že už jsme toho přečetly tolik a ještě pořád je tu spousta stran? Jako by ani neubývaly," se zamyšleným výrazem pohlédla na drobnou knížečku.

"Kouzlo, řekla bych. Na co by si mamka pořizovala dvacet deníčků, když je čarodějka a mávnutím hůlky si přidělá stránek, kolik jen potřebuje?" odpověděla Rose celkem přesvědčivě.

"Pravda," přitakala Lily a daly se do čtení.

Před chvílí přiletěl Papušík - Ron byl přinucen udělat z něj jakousi 'rodinnou sovu'; teď, když už tu s námi není Hedvika, mu ani nic jiného nezbývalo - a přinesl mi další dopis od Ginny. Samozřejmě jsem jí totiž musela informovat o narození Viktorie - přeci jen, Ginny bude teta! Psala všechno možné, je snad více nadšená než já. Už jen dva dny a zase se uvidíme. Hrozně se nám po ní stýská; abych nezapomněla - musím ještě Rona a Harryho pozdravovat od ní a Lenky. Lenka je teď v Bradavicích snad jediná - kromě Ginny a většiny učitelského sboru - koho znám. Je to hrůza, ale je to fakt. Příjde mi, že se od Bradavic strašně vzdaluji…

"Hm… Lenka," vzpomněla si Rose, "nedávno nám zase poslala nějaké 'vzácné ulity muchlorohých chroptalů' z Rumunska," usmála se. Lenka pro ně byla pomalu jako součást jejich velké rodiny. Vídaly jí ale jen málokdy, hodně cestovala a jen občas o sobě dala vědět dopisem, někdy i menším 'dárečkem'.

"Jo, mohla bych si celou poličku v pokojíčku pojmenovat 'Svatyně objevů Lenky Láskorádové,' - všechny ty mušle, pecky, perličky…" pousmála se Lily.

Tak je to tady, po snídani vyrážíme do Lasturové vily. Už se nemůžu dočkat, až si Viki pochovám. Kdy já naposledy držela v náručí miminko? Hm… Asi tehdy, když bylo po bitvě a my se vrátili sem. Tehdy tady byla i Andromeda s Teddym, ten prcek ještě ani neuměl lézt po čtyřech…
Někdy si jen tak představuji, jaké by to bylo - mít své vlastní děťátko… Byla bych maminka… To zní tak… No, když si představím, že Ron by byl táta… Z toho mi někdy leze mráz po zádech. Ale ne, určitě jednou bude skvělý otec. Pokud dítě nepřizabije hned první den, bude všechno zvládat. Dítě… naše dítě? Byla bych Hermiona Weasleyová… Paní Hermiona Weasleyová… No, chvilku bych si musela zvykat…

Lily se zasmála.

"Taťka je přece skvělý otec!" neudržela smích ani Rose. "Přece nemohl být takové trdlo," otočila se a oknem pohlédla do kuchyně. Ron se právě o něčem zapáleně bavil s Harrym.

"Třeba tehdy byl," řekla prostě Lily, když se trochu uklidnila, "třeba tehdy byl tak trochu 'nešikovný', ale každopádně z toho strejda vyrostl," usmála se už jen, jakmile se Ron rozběhl naproti pomoci Hermioně, která vcházela do místnosti a v rukou měla desítky knížek, které si plánovala postavit do předsíně a pak si je vzít s sebou domů.

Viki je… zkrátka ta nejroztomilejší holčička, jakou jsem zatím viděla. Jsou jí sice jen dva dny, ale už má hlavičku plnou plavých vlásků. Usnula, když jsem jí chovala.
Fleur je samý úsměv. Bill o ně o obě pečuje jako o nejdražší poklad, není se tedy čemu divit. Když jsem malou podávala Ronovi, vážně jsem se nejdřív bála, že ji upustí. Ale pak - no, bylo to… Pohled na Rona s miminkem, jak se jej jen opatrně dotýká, jako by snad byla z porcelánu… To je k nezaplacení. Beru všechno zpátky, určitě bude dobrý otec.

Je už pozdě večer. Za několik hodin už zase uvidím Ginny, všichni pro ni pojedeme na King's Cross. Konečně, bez ní jsem si tady v pokoji připadala tak nějak sama. Určitě zase bude mít plno novinek o tom, co se děje v Bradavicích. Pravděpodobně zase ihned pojedeme k Billovi a Fleur, jak jinak.
Co to? Co dělá Ron na zahradě, vždyť už bude půlnoc! No tedy… Říkám si, že bych se za ním mohla jít podívat.

Lily kýchla. Právě začalo znovu sněžit, a nevypadalo to jen na sníh; 'Tohle bude jedna z těch deštivých plískanic,' napadlo je.

"Pojďme dovnitř," navrhla celkem rozumně Rose, deník dala do kapsy a do ruky zvala prázdný talířek od cukroví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sall* Sall* | Web | 6. března 2011 v 19:41 | Reagovat

Úžasná poviedka ♥ Krásny nápad, neviem sa dočkať, keď zajtra budem pokračovať v čítaní :))*

2 hry-online-zdarma-superhry hry-online-zdarma-superhry | Web | 4. července 2011 v 16:03 | Reagovat

Chceš vyhrát Minibike, R/C model Ferrari, originální hru COD:Black Ops nebo MP4 přehrávač ? Koukni se na http://raketka.cz/soutez-c.-1 a zůčastni se letní soutěže raketka.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.