Deník H. G. - Kapitola 17: Loučení a návrat

30. prosince 2010 v 17:21 | Wish Katie
Deník Hermiony Grangerové
"Rosie, srdíčko, vstávej, ať si ještě stihneš zabalit těch pár věcí," zašeptala Hermiona, pohladila ji po vlasech. "Hm?" otočila se k druhé posteli, odkud zaslechla hluk, "Promiň, Lily, tebe jsem ještě nechtěla budit," omluvila se stejně potichu s úsměvem. Odpovědí jí bylo další zívnutí, dívka se ale přesto začala zvedat z postele.


"To už je ráno?" zeptala se unaveně Rose, rukama si protírala zalepené oči.

"Ano, za dvě hodiny odjíždíme na King's Cross," informovala jí mamka, hůlkou namířila na záclony, ty se vzápětí roztáhly.

***

"Hele, támhle je ta přepážka!" zavolala nadšeně Lily, chytila Huga, vedle kterého celou dobu šla, za ruku a společně jí proběhli. Zanedlouho se k nim připojil zbytek rodiny. Červená lokomotiva už stála připravená na kolejích, do odjezdu zbývalo necelých pět minut.

"Rychle dovnitř, nebo to nestihnete," popohnala je všechny Ginny.

"Ty ne, Lily," zastavil ji Teddy, který zde byl také, aby se rozloučil.

"Ale já -" chtěla protestovat. Už je to zase tady. "Vždyť ještě zbývají skoro dva roky," zamumlala, "chtěla bych si to tam nejdřív prohlédnout," zaprosila. Harry se na ní pobaveně podíval a pohladil jí po vláscích.

"Princezno, mám pocit, že by profesorce McGonagallové netrvalo dlouho zjistit, že se jim tam přimíchala další studentka," pošeptal. Lily se místo odpovědi smutně pousmála a chytila se otce za ruku.

***

O chvilinku později vlak vyjel. Rose už bolela ruka z toho, jak dlouho mávala, navíc byla celá promrzlá. Spolu s Jamesem, Albusem a Hugem si našla volné kupé, vytáhla deník a začala číst to, co si včera stihla přečíst jen Lily.

Vlak byl asi v polovině cesty, když konečně otočila na stránku, která byla pro obě dosud neprobádaná. Před tím nějakou dobu nevěřícně třeštila oči na poslední zápisy. Není správné říci 'bála se krve', ale, řekněme si upřímně, kdo z většiny lidí by si jen její představu vychutnával, ke všemu na někom blízkém?

Úžasné, dokonalé… Jako ve snu. Nevím, jak jinak to vyjádřit. Vždycky jsem snila o něčem takovém… je to útulné, a… A už nám nic nebrání v tom se tam konečně nastěhovat. V přízemí máme obývací pokoj, kuchyň, koupelnu a něco jako provizorní 'pracovnu'; společnou, samozřejmě. Já nic takového speciálního nepotřebuji, ale koneckonců je to vhodné místo na uložení nějakých těch případných dokumentů. K vytvoření oné 'pracovny' nás samozřejmě inspirovala Ginny, která už měla rozvržení jejich domu dávno vymyšlené. Podle ní by měl mít každý nějaké to místo, kde si může 'odpočinout od zbytku rodiny a v klidu pracovat'.

Nahoře je zatím jen naše ložnice, k ní přistavená menší koupelnička, a pak?

Na konci chodby jsou tři prázdné pokoje. Není v nich téměř nic, tedy, pro zatím jsme z nich udělali 'skladiště'. Určitě jednou budou užitečné jako útulné dětské pokojíčky, případně se z jednoho nebo dvou vytvoří pokoj pro hosty.

Rosie se pousmála. Jeden ze zmíněných pokojů nyní patřil jí - byl nejblíže schodišti. Vedle většinu času přebýval Hugo, a z posledního, jak Hermiona zmiňovala, se stal pokoj pro hosty. Často v něm přespávali Artur s Molly, kteří za nimi jezdívali čím dál tím častěji, téměř ob týden v jejich domě přespávali - i když byla Rosie ve škole.

Je to už téměř týden od 'toho incidentu'. Harry pořád kulhá, Ginny ho téměř nespustí z očí; nevím, co by dělala, kdyby teď neměl od výcviku volno a musel se každý den vracet na ministerstvo.

Naštěstí touto akcí jeho 'výcvik' skončil. Teď už to budou jen formality, než se z něj stane vážně kvalifikovaný bystrozor. Mám trochu strach, ale zároveň jsem i za něj šťastná. Stejně jako Ginny.

Zítra máme naplánované naše stěhování se do nového domu. Konečně budeme žít jako naše 'vlastní malá rodinka'. Vezmeme si s sebou jen poslední věci, které nám zbývají. Odpoledne bych pak chtěla Ginny pomoci s vybavením posledních maličkostí. Godrikův Důl už se určitě celý třese nedočkavostí; další čtyři lidé jej budou nazývat 'domovem'. Hrozně se těším.

"Rose! Hej, Rosie!"

Dívka poděšeně nadskočila a rozhlédla se po kupé.

"Jamesi?" zamrkala překvapeně, "Potřebuješ něco?" zeptala se trochu podrážděným tónem.

"Vůbec nic," zavrtěl hlavou a ukázal směrem ke dveřím, "ale blíží se vozík se sladkostmi, máš na něco chuť?" zeptal se, jen tak 'mimochodem' praštil Albuse do ramene. Ten se za bolavé místo chytil a posunul se více k oknu.

"Eh, ne, díky," zamumlala, ale nepodívala se na něj. Její oči byly opět přilepeny na další zápisy, které, jak se ukázalo, pocházely až z dalšího měsíce. Na takové mezery ale byla Rosie už zvyklá, však už viděla případ, kdy si její maminka nic nezapsala téměř celý rok.

Konečně jsme se úplně zabydleli. Ze začátku to bylo samé 'ještě nám tu chybí tohle' a 'tamto bychom mohli přesunout' ale teď, teď už je všechno v největším pořádku. Ron mi jako dárek k narozeninám věnoval úplně první klíč, který jsme k domu získali, a přenechal mi nad ním (ehm, domem, samozřejmě) plnou moc. Milé.

Z Harryho už je konečně 'opravdový' bystrozor. Byla to jen taková formalitka, koneckonců už v sedmnácti letech byl snad lepší, než někteří tehdejší bystrozorové. Mudlové by to nazvali 'promocí', jak tomu říkají tady na ministerstvu, o tom nemám ponětí. Ale co, byla menší oslava - tak trochu spojená s mými narozeninami (zapomněla jsem překvapením zavřít pusu, když paní Weasleyová přinesla ten obrovský dort s jednadvacítkou navrchu) - a to je asi všechno.

Rosie nedočkavě otočila na další stránku, při tom jakoby z dálky slyšela čarodějku prodávající pamlsky, jak rozmlouvá s Jamesem a koutkem oka zahlédla Ala, který se hlavou opíral o chladnou okenní tabuli.

Vzpomínám si, jak jsem si kdysi říkala, že zajdu za Nevillovými rodiči. Svá slova budu muset proměnit v čin. Dnes jsem ho opět potkala, prohodili jsme pár slov, ale spěchala jsem na pokoj jedné pacientky, která přišla (nechápu jak) napůl proměněná v menší stromek. Něco takového jsem dosud neviděla, dalo mi docela zabrat, než se mi podařilo jí alespoň částečně vrátit do původní podoby.

Mimo to se na nás dnes přišli podívat mí rodiče. Vážně netuším, od kdy si s nimi Ron tyká, rozhodně mi to ale nevadí. Hned je atmosféra zase o něco uvolněnější, když spolu všichni mluvíme.

Když jsme s mamkou po obědě odnášely nádobí do dřezu, mezi řečí prohodila: "A co děti, Hermiono?" - úplně mi tím vyrazila dech. Téměř jsem upustila talíře, pak jsem se ale přinutila k úsměvu a raději se jí zeptala na její názor na kuchyň. Pravděpodobně pochopila, že o tom vážně nechci mluvit, a začala chválit všechno, na co cestou do obývacího pokoje narazila.
Oddělovač
Oddělovač
A/N: Tak jsem to trošku 'přehnala', celý deník se mi nevešel jen 'do zimních prázdnin' ^^". Bude se to muset dořešit během školy, a co? ^^ Nějak se to zvládne, jen se bojím, aby se to nakonec nerozlezlo na padesát kapitol -_-" :D.
Oddělovač
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 AnNe AnNe | Web | 30. prosince 2010 v 20:41 | Reagovat

Wow! Máš užasný blog :)) Určitě jsem tě zařadila do seznamu Affs :))

2 Aný Aný | Web | 31. prosince 2010 v 17:00 | Reagovat

AHOJ nenašla jsem tady článek se spřátelováním... chceš spřátelit..?

3 ClaireM ClaireM | 2. ledna 2011 v 8:50 | Reagovat

Hermioně se nedivím, že odvedla téma, když se jí máma ptala na děti... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.