Deník H. G. - Kapitola 16: Konečně.

28. prosince 2010 v 11:13 | Wish Katie
Deník Hermiony Grangerové
"Jsem zpět," ozvala se Rose, když za sebou zabouchla dveře. Lily trochu vyděšeně nadskočila. "Je tam zase něco zajímavého?" otázala se, zatím co si rukou prohrabávala stále mokré vlasy.

"Všechno je zajímavé," zněla odpověď doprovázená úsměvem.


"Super!" zaradovala se, pak se ale otřásla zimou. "Zajdu ještě za mamkou, snad mě vysuší nějakým tím svým kouzlem," řekla, otočila se na podpatku a byla ta-tam.

Lily se rozhodla zkrátit si čekání dalším čtením.

Ginny už spí, alespoň myslím. Vypadá to ale, že nemá moc klidné sny; neustále se převaluje ze strany na stranu, občas něco zamumlá. V takovém případě vždycky vyděšeně nadskočím. Na rozdíl od ní já ale usnout nemůžu. Svítím si hůlkou, snad to není zpod peřiny moc vidět, aby jí to případně nerušilo…

Snažila jsem se jí nějak rozptýlit, povídaly jsme si o mých blížících se narozeninách. Všechno jsme plánovaly, probíraly do nejmenšího detailu… Myslím, že jsem jí od myšlenek na Harryho dostatečně odvedla.

Ale nerada bych, aby se to opakovalo. Takže, Harry Pottere, ještě jednou se opovaž zmizet si a budeš mít co dělat s rozzuřenou lékouzelnicí. Dobře, vím, že bys jen tak nezmizel, že kdybys mohl, tak už jsi dávno tady, ale zkrátka…

Pokusím se usnout, abych zítra ráno nevypadala, jako kdyby mě celou noc honily řiditelné švestky Xena Láskoráda.

Dveře se opět otevřely.

"To je mnohem lepší," pronesla již suchá Rose, potichu zavřela. "Cože - to je teprve půl osmý?" podivila se poté, co zívla. "Lily, nevadilo by ti, kdybych si už šla lehnout? Zítra musím vstát brzy, abych si to všechno znovu zabalila; však víš, Bradavice…" optala se téměř prosebně.

"Určitě," odpověděla automaticky Lily, "ale… nevadilo by ti…" začala ona svou otázku, "nebude ti vadit lampička? Ráda bych si tu ještě něco dočetla," zeptala se. Přece musí zjistit, jak tohle dopadlo - potom už deník zase půl roku neuvidí.

"Jasně," přikývla unaveně dívka, vlezla si pod peřinu a o chvilinku později usnula.

Dnešek byl zvláštní. Jako by se celý svět tak nějak zpomalil, nechápu proč. Nebo mi to tak jen přišlo? Všechno probíhalo takříkajíc 'mechanicky'. Kromě pár zdvořilostních frází s ostatními členy rodiny, pár, ehm, 'manželských' frází s Ronem (Merline, zdá se mi to, nebo je den ode dne roztomilejší?) a pár 'no-tak-nemysli-na-to' frází, které jsem při každé příležitosti vykládala Ginny se vlastně 'nic nedělo'. Každý den je normálně něčím 'okořeněný' - přijede návštěva, hlídáme Viktorii, přiletí sovy s dopisy. A dnes? Nic, vůbec nic, ani ven z domu jsem se prakticky nedostala - vlastně ano, když jsem šla provést pravidelnou akci 'vyhoďme trpaslíky za plot'.

Rosie se na posteli převalila, cosi zabručela a vytáhla si peřinu více ke krku. Lily to ale téměř nevnímala, jako by to byla jen nepodstatná vzdálená kulisa.

Neváhala a začetla se do zápisu z dalšího dne.

Tak dost.
Probudila jsem se neobvykle pozdě, takže mě ani nepřekvapilo, že Ginny už v pokoji nebyla (Ano, rozhodla jsem se u ní nocovat do té doby, než se Harry vrátí. Ronald to snáší celkem dobře, alespoň si může chrápat, jak se mu zlíbí, když to tak řeknu…).

Vyběhnu na chodbu, a koho nepotkám. Ron na mě čekal. No tedy, měla jsem docela dobrou náladu, dostal ode mě něco malého na dobré ráno. Ale jak se tak říká, dej mu prst a ukousne ti celou ruku. Z 'malé pusinky' jsem se musela chvilinku vzpamatovávat.

U snídaně se paní Weasleyová tvářila jako obvykle, usmívala se na všechny a všechno. Jako by se nic nedělo. To si snad nevšimla, že tu už čtvrtý den chybí 'ten s jizvou na čele'?

Jistěže ano. Když jsem pak procházela kolem obývacího pokoje ke schodům, opatrně jsem nahlédla dovnitř. Slyšela jsem hlasy a nedalo mi to. Co se to se mnou jen děje?

Ginny seděla na pohovce, opírala se o Molly, která jí hladila po vlasech. Vsadila bych ruku na to, že zase myslela na Harryho. Ne, neplakala, což vážně obdivuji. Být na jejím místě, sedím sesypaná v růžku a každých pět minut si beru lektvar na uklidnění.

Lily se na chvilku zamyslela. 'No tak, co to má znamenat?'

Byla plně rozhodnutá tuto 'kapitolu' dočíst, i kdyby to znamenalo, že zůstane vzhůru až do rozednění.

Ráno jsem se probudila a zjistila, že jsou teprve čtyři. Nejdříve jsem se pokoušela vybavit si, proč jsem vlastně vzhůru tak brzy. Vyspalá jsem si nepřipadala. Zdola jsem zaslechla nějaký hluk, jako by někdo otevíral dveře. Ginny to musela slyšet také, protože okamžitě vyskočila z postele a rychle vyběhla na mezipatro.

Běžela jsem za ní, ona už ale byla u hlavních dveří. Slyšela jsem hlasy. Ginny vzlykala, už to bylo… divné. A druhý hlas, který jí uklidňoval, patřil… Harrymu? Určitě, koho jiného by Ginny tak dlouho objímala se slovy 'Ty troubo! Tohle už mi nedělej!', že?

"Harry!" vykřikla jsem, "Co jsi zas vyváděl?" zněla moje další otázka, tentokrát už trochu tlumeným hlasem. Vážně, ale vážně jsem nevěřila jeho slovům: 'To nic není,'. Kdyby to nic nebylo, tak nekulhá a Ginny není zmáčená jeho krví.

Okamžitě jsem ho donutila posadit se na židličku v kuchyni. Kdybych nic nevěděla o kouzlech, které musí všichni u Munga znát, bylo by to horší. Dobře, stane se. Prostě se budeme muset smířit s tím, že jako bystrozor příjde k více úrazům než kdyby vysedával v Kingsleyho kanceláři. Mohlo to být horší.
Ale i tak, Molly nebyla dvakrát šťastná, když se do kuchyně přiřítila a zjistila, že většina podlahy je pokryta krvavými šmouhami. Samozřejmě nám nic nevyčítala, spíše vyděšeně ztuhla ve dveřích a zírala na Harryho.

Zkřivil obličej bolestí, když jsem rozpárala další kus jedné nohavice, abych viděla celou ránu, a omylem přitom rukou vjela do její části, ale neuhnul. Zranění jsem zpravila nejlépe, jak jsem v danou chvíli mohla. Promiň, Harry, ale s tím kulháním si chvilku pobudeš, zatím nedokážu zázraky. Následoval menší výslech, jestli je to opravdu všechno. Samozřejmě hned odkýval. Jak jinak, nechce 'přidělávat víc starostí'. Ale no tak, vůbec se nezměnil.

Pak jsme já a Molly nechaly Harryho s Ginny o samotě. Ginny byla hodně vyděšená, zaslouží si teď chvilku, aby se všechno dozvěděla. Každopádně, když jsem se do kuchyně později vrátila, spal Harry s hlavou položenou na stole - měl ji podloženou hřbetem ruky; Ginny jen seděla vedle a stále roztřesenou rukou ho konejšivě hladila po zádech. Vypadala unaveně, ale jako by se snad bála, že kdyby jen na chvilku zahmouřila oka, rozplyne se Harry jako sen.

Ano, ano, na tohle si budeme muset zvyknout. Nechtěla jsem, aby mě zahlédla, takže jsem se stejně tak potichu vypařila - šla jsem se podívat na Rona. Znovu byl celou noc sám, snad se moc nebál (to je vtip, samozřejmě).

Je téměř poledne - Molly všem výslovně zakázala hlučit kolem kuchyně, takže jdeme na oběd do jedné menší restaurace v Godrikově Dolu. A pak - tadá - budeme stěhovat nábytek. Už je tam nějaký připravený - něco málo z bývalého domu mých rodičů (nedávno se přestěhovali do menšího bytu, dům byl na ně dva přece jen trochu velký), něco od Weasleyových, něco nového. Teď už to jen pěkně uspořádat.

Lily zívla. Znovu se usmála nad některými větami, které Hermiona napsala, ani nevěděla proč. Neslyšela žádné zvuky, všichni už byli určitě ve svých pokojích. Andromeda, Teddyho babička, odjela už ráno - stejně jako George s Angelinou.

V rychlosti na sebe natáhla pyžamo, lehla si na rozkládací lůžko a během chvilinky usnula.
Oddělovač
Oddělovač
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ClaireM ClaireM | 29. prosince 2010 v 9:00 | Reagovat

Hurá, konečně je ten blázen s jizvou na čele zpátky a Ginny se nemusí strachovat, kam se jí ztratil... :-) Pěkná kapitolka. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.