Deník H. G. - Kapitola 15: Mezi námi děvčaty...

24. prosince 2010 v 10:00 | Wish Katie
Deník Hermiony Grangerové
Zůstali jsme tam až do večera. Stihli jsme vylepšit ještě značnou část prvního patra, takže - nechci to zakřiknout - je docela možné, že by se nám mohlo podařit do konce týdne vše dokončit; nábytek bude, doufejme, záležitostí víkendu, a pak - hurá, budeme se stěhovat!


Lily četla tak rychle, jak jen to šlo, když náhodou narazila na zmínku o jejích vlastních rodičích, přímo hltala každé slovo - v aktuálních zápisech se však téměř vůbec neobjevovali. Brzy se dostala až na konec onoho týdne - Hermionina předpověď se vyplnila, dům stál, vypadal jako nový. Před tím, než se do něj ale odhodlala nastěhovat nábytek, si však ještě zašla spolu s Ginny do kavárničky - tak jak si slíbily.

Tohoto dne jsem se nemohla dočkat. Konečně nastal čas, kdy si s Ginny budu moci v klidu popovídat bez věčných myšlenek na to, kolik mi toho ještě zbývá udělat.

Na místě určení - čili u stolku nejblíže okna - jsem byla dříve, než ona. Ale ne o moc, ani ne dvě minuty po tom, co jsem se usadila, se dveře znovu otevřely a dovnitř vběhla rozesmátá Ginny. Mávla na mě, pozdravila majitelku kavárny a posadila se na volnou židli. Jako vždycky.

Docela by mě zajímalo, kde ona tu energii bere? Někdy mi příjde, že bych na ní mohla naložit pět pytlů s pískem a poručit jí uběhnout s tím míli - nesložilo by jí to. Dobře, je to trochu nadsázka, ale zkrátka…

Sotva dosedla, začal výslech. Z mé strany. Ona se mě koneckonců nemá na co vyptávat, všechno je pořád stejné. Víceméně.

Začala jsem zlehka - od začátku, jak jinak. Na otázku 'Co měl znamenat ten "útěk", nebo co to bylo' mi odpověděla jednoduše:

"Nebyl to útěk. Jen jsme vás dva nemohli najít, abychom se rozloučili, nic víc," řekla. No tak, zdá se mi to, nebo něco skrývá? Na můj tázavý pohled plný nedůvěry odpověděla nevinným úsměvem. Upravila jsem si rukáv roláku a slíbila si, že se to stejně dříve později dozvím. Ano, každý má své soukromí, nechci jí ho narušovat. Nemůžu ale za to, že jsem od přírody zvědavá.

Otázka 'Kam jste vlastně zmizeli?' se dočkala podobně matné odpovědi a zasněného pohledu. 'No tak, Ginny, to z tebe vážně nic nevytáhnu? Já se tak snadno nevzdám,' pomyslela jsem si. Zeptala jsem se jí znovu na předchozí otázku. Jestli nebyla tak docela upřímná, brzy se v tom začne motat.
Výborně, netrvalo to ani tak dlouho, aby mi všechno vypověděla - tedy, skoro všechno. Ale je toho víc než dost na to, abych s odpovědí byla spokojená a mohla se jen usmívat.

Výborně, takže 'útěk' nevymyslela ona a nebyl tak docela plánovaný. Alespoň to jsem z toho pochopila. Souhlasím - nebylo by moudré riskovat, že si jich někde všimne Rita Holoubková (kterou pochopitelně nikdo nepozval, ale neexistuje místo, kam by se ta ženská nevetřela). Nebylo tak problematické se vzdálit a zkrátka se přemístit - když navíc člověk vlastní neviditelný plášť -

"Jaký… 'Neviditelný plášť'…" zašeptala Lily zmateně do ticha. "Něco takového vážně existuje?" zeptala se sama sebe. Přirozeně si ihned usmyslela, že to přidá na dlouhý pořadník věcí, na které se potřebuje rodičů optat. Vyhlédla z okna; Rosie ani kluky nikde neviděla. Buď tedy byli na jiné straně zahrady, nebo už se vraceli dovnitř.

Zaposlouchala se do zvuků domu: nic. Že by tady byla úplně sama?

Ne, o vteřinku či dvě později zaslechla Fleuřin hlas nebádající Dominiku, aby se chovala slušně a šla si raději hrát ven. Milá žena.

…když člověk navíc vlastní neviditelný plášť - ten že jim podal Ron? Ale kdy to stihl, byli jsme celou dobu spolu! Asi si s ním budu muset popovídat.

Jak jsem tak poslouchala, co mi povídá… Páni, muselo to být úžasné. No tak, jsem žena, taky toužím po takové romantice… Pravděpodobně do programu 'Udělejte si z manžílka gentlemana' zapojím i pod-bod 'romantika na prvním místě'. No dobře… Ronald a romantika… to asi nepůjde dohromady… ale člověk nikdy neví, vždycky můžu doufat.

Dlouhou dobu jsme si pak ještě povídaly, o všem možném. Vypadlo z ní ještě, že s opravami jsou hotoví (jak to u Merlina stihli?) a co nejdřív by chtěla začít uvažovat nad tím, co a kam nakonec v domě postaví. Vidím to tak, že na tom budeme pracovat společně. Koneckonců, jako vždy. Musím jí to nějak 'nenápadně' navrhnout. Ehm, Ginny…?

Když jsme večer odcházely, čekal na mě před dveřmi Ron. Milé, první lekci zvládl (stačilo jen 'naznačit', že se mi po tmě nechce chodit samotné a že dnes budu s Ginny vysedávat na kafi pravděpodobně až do večera - kdy už se mimochodem bude stmívat). Co mě překvapilo, bylo, že se Ginny vydala domů sama - a bez rozloučení (dobře, nepočítám to tiché zamumlání a kývnutí na Rona). Rozhodla jsem se to ale prozatím neřešit; vydali jsme se opačným směrem. Chtěli jsme se ještě naposledy podívat na naše 'veledílo'. To mi připomíná, proč se vlastně Ginny přímo nepřemístila do Doupěte?

Ach, jak jednoduchý musí být život lidí, kteří se o nic nezajímají…

Poté, co jsme se dosti vynadívali na naše budoucí sídlo, jsme se společně přemístili k brance Doupěte. Trochu jsem se lekla, když mi těsně vedle ucha prosvištěl Papušík a usadil se Ronovi na rameni. Tak mě napadá, vezmeme si ho s sebou, nebo ho necháme Arturovi s Molly? Jejich stará sova už je dávno po smrti, takhle by nás alespoň mohli kontaktovat. Zkusím to nějak projednat.

Jakmile jsme došli ke vchodovým dveřím (nikdy mi ta cestička nepřipadala tak dlouhá… a nikdy jsem jí nestrávila tak pěkně - s mnoha zastávkami; s Ronem) pustila jsem se Jeho ruky, pozdravila Weasleyovi (paní Weasleyová nám ihned začala nabízet večeři, nevěří, že mi úplně stačí ta spousta sušenek, co jsem si dala odpoledne) a šla hledat Ginny… a Harryho.

Nejdříve jsem se ujistila, že nejsou nikde jinde na zahradě či v domě. Nakonec jsem přeci jen zaklepala na dveře jejich ložničky, Ginnyin unavený hlas mě pozval dovnitř.

"Ginny, děje se něco?" zeptala jsem se, "A kde je Harry?" no vážně, aspoň dva dny jsem ho neviděla. Nenapadlo mě ale dělat si s tím nějakou těžkou hlavu, i když…

Povzdechla si, vstala od stolu a sedla si na postel. Že by mi neřekla všechno? Posadila jsem se vedle ní, dala jí ruku kolem ramen - nějak jsem to nechápala, ještě před dvěmi hodinami jsme se přece výborně bavily.

Zezdola Lily zaslechla hlasy: určitě už se vraceli dovnitř. Hodiny ukazovaly něco málo po sedmé, venku byla tma, jako by oblohu někdo polil inkoustem.

Nakonec se mi svěřila. Zkrátka má strach a já jí úplně chápu.

Harry prý v rámci bystrozorského výcviku dostal 'příkaz' vydat se do terénu - něco zařídit. Úplně chápu její nynější chování - koneckonců, nevěděla, kam jde, a vzhledem k tomu, že i z 'běžného cvičení' se často vracel poškrábaný s košilí od krve, jak jsem si všimla, měla plné právo se obávat, že se tentokrát vrátí v lepším případě třeba se zpřelámanou končetinou. Hrozná představa, že bych to měla být právě já, kdo by Ginny oznámil, že byl Harry převezen k Mungovi - polomrtvý. Merline, to ne.

Slovy 'Dnes v podvečer měl být navíc zpátky' způsobila pád jakéhosi těžkého kamene u mě v žaludku. Proto se rovnou nepřemístila, šla tam na něj čekat.

Ale já ho přece znám, přežil Voldemorta, přežije všechno. Je to přece náš Harry.

Nakonec jsem Ginny navrhla, že bych si dnes mohla ustlat tady na rozkládacím lůžku, aby nebyla sama. Někdo jí musí přivést na jiné myšlenky - tak, jako jsme to zvládly toto odpoledne v Godrikově Dolu - povídat si o všem možném a na špatné věci nemyslet.

K mému překvapení ihned souhlasila. No tak, Ginny, takhle ustaranou tě neznám. Dobře, znám, ale radši bych neznala.
Oddělovač
Oddělovač
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ClaireM ClaireM | 24. prosince 2010 v 12:39 | Reagovat

Super kapitolka, teď pořád přemýšlím, co se asi tak Harrymu stalo... :-) Přeju ti hezké svátky plné pohody a splněných přání... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.