Deník H. G. - Kapitola 14: Další do rodiny

22. prosince 2010 v 14:10 | Wish Katie
Deník Hermiony Grangerové
Ginny se mi zdála hrozně nervózní, snad jsem jí alespoň trochu uklidnila. V těch šatech vypadá… Jako víla, nevím, k čemu jinému bych to přirovnala.


Radši už běžím - naposledy si popovídat s 'Ginny Weasleyovou'; ani ne za hodinu už to po zbytek života bude 'paní Ginevra Potterová'. Na tuhle chvíli určitě čekala už od chvíle, co Harryho prvně zahlédla na nástupišti devět a tři čtvrtě.

Další zápis pocházel až z noci toho dne.

A je tu ticho. Hosté už se rozprchli, rodiče jsou v provizorní ložničce, Ron už dávno spí. Byl to nádherný den.

Když Ginny procházela kolem přítomných, všichni se po ní otáčeli. Měla jsem pocit, jako by snad byl Harry na tu mizivou chvilku, kdy jí poprvé zahlédl, úplně 'mimo'. Bylo to hrozně roztomilé. Vážně netuším, co se jim honilo hlavou; jestli si třeba Ginny nevzpomněla na ten den, kdy jí zachránil z Tajemné komnaty, nebo měli v hlavě úplně něco jiného…

Stála vedle něho; v tu chvíli jsem se podívala na Rona a stiskla jeho ruku. Jako by to bylo včera, kde jsme na jejich místě byli my dva.

A najednou 'bum'. Celý stan ožil, začaly všechny ty gratulace, obrovská oslava. Všude byl ruch a šum, každý jim chtěl podat ruku. Povzbudivě jsem se na ně usmívala, pak jsem si ale šla s Ronem zatancovat. V tanci se od naší svatby vůbec nezlepšil, to je nutné říci.

K večeru se ti dva zkrátka 'vypařili'. Netuším kam, ale teď o nic nějaký ten týden neuslyšíme. Bude mi hrozně smutno, když tak o tom přemýšlím. Ano, vím, je to sobecké. Pořád se mi vrací 'naše líbánky'. Nezapomenutelný zážitek…

Nějakou dobu jsem si pak ještě povídala s ostatními, než se rozprchli. S většinou z nich jsem se dlouho neviděla. A teď jsem tady, víčka mám hrozně těžká, asi už půjdu spát.

Ale dokážu usnout, když Ron místo dýchání snad někde hluboko v sobě startuje motor starého traktoru?

U všech těchto vět zářil Lily s Rosie úsměv na rtech. Pak Hermiona, zdálo se, opět neměla na deník moc času. Když už sem-tam nějakou tu větu zapsala, neobešlo se to bez slova 'práce'.

U Svatého Munga se pořád nic neděje. No jistě, děti jsou ve škole, počet různých 'nehod' se tím pádem ve většině rodin snížil na minimum. Jediná zajímavá věc, která se stala, je snad jen to, že profesor Lockhart - jak to jen… - jeho paměť jde stále od deseti k pěti. Dočista zapomněl i jak se jmenuje. To by jeden myslel, že po takové době (no tak, je tu téměř deset let!) se to s ním musí začít zlepšovat…

Několikrát jsem se v jednom patře potkala s Nevillem. Netuším, jak se mu tak často daří se v jednom týdnu dostat z Bradavic, aby většinu času trávil tady… Každopádně se pořád tváří hrozně ustaraně - možná bych se měla podívat na pokoj za jeho rodiči.

Včera se vrátili Harry s Ginny. Konečně. Bylo tu bez nich… no dobře, ticho asi není to správné slovo. Zkrátka jsem ráda, že jsou zpět. Hned jsem se s Ginny domluvila, že společně zajdeme do - nám dobře známé - kavárničky v Godrikově Dole a všechno mi tam poví. A vysvětlí mi ten jejich 'útěk bez rozloučení'.

Za chvilku se s Ronem chystáme opět na naší 'stavbičku'. Musím říct, že to tam už vypadá o hodně lépe. Stěny stojí, původní dveře jsme odstranili - zatím jsou všude jen volné průchody - dnes se pustíme do opravování podlah v patře. Už se nemůžu dočkat, až tam budeme bydlet. Až to bude všechno zařízené. Až tam bude rodina.

Když jsem to tam ukazovala našim, reagovali přibližně stejně jako Weasleyovi. Usmívali se a pozorně si vše prohlíželi. Jsem vážně zvědavá, jak zareagují, až jim ukážeme 'hotovou verzi'.

Člověk by řekl, že když už máme ty hůlky, všechno nám půjde 'několikanásobně rychleji', než mudlům. Chyba. I když, jestli je to pravda, každou minutu bych musela děkovat Merlinovi - místo několika týdnů bychom na tom dělali několik let. Přestože kouzly všechno nemůžeme, rozhodně nám práci hodně ulehčují.

Samozřejmě, že v Godrikově Dolu už si lidé začali dávno všímat té změny - že se starý dům Bathydly se proměňuje v pěknou novostavbu, a (čemu se není možné divit) že se do vesničky vrací i onen 'Chlapec, který přežil'. Se všemi už se docela dobře známe, jsou to vážně milí lidé. Syn pana a paní Clearwaterových (trochu jsem se otřásla, když mi řekli, že se tak vážně jmenují - koneckonců, kdyby si tehdy Smrtijedi neuvědomili, že lžu, mohli by si mé jméno a krevní příslušnost lehce ověřit - co kdyby začali mučit právě tuto rodinu?) byl prý kdysi dávno v mé péči u Munga. Je mu teprve pět let, přirozeně hodně vyrostl, takže jsem ho na první pohled nepoznala.

Je to milá rodina, nedávno nám vypomohli nějakými menšími kouzly, když jsme se na zahradě vzadu pokoušeli udělat průchodnou cestičku. Nebylo to tak lehké, jak to vypadalo, koneckonců bych se nedivila, kdyby se někde v korunách stromů houpali šimpanzi.

"…víš, že ne," ozval se hlas zpoza dveří. Ve stejnou chvíli se klika pohnula směrem dolů a do pokoje vstoupila Molly Weasleyová. Za ní trochu vystrašeně pochodoval James.

"Babi? Děje se něco?" zeptala se jako první Rose.

"Kdepak, nic," nasadila svůj obvyklý laskavý výraz, "jen mě napadlo, když už je to poslední den, co jsme tu všichni pohromadě," povzdechla si, "nechcete si vy dvě ještě pohrát na zahradě tady s chlapci?" postrčila před sebe dotyčného Pottera.

"Co zase provedli?" zasmála se jeho malá sestřička. Tohle nebylo nic nového, paní Weasleyová byla zvyklá posílat děti z domu, když už toho na ní 'bylo moc'. Ne, že by s nimi nebyla ráda, nebo něco podobného, ale zkrátka doufala, že se na zahradě trochu zchladí a zklidní.

Lily pohlédla na hodiny: blížila se pátá. Dnešek se až neskutečně pomalu táhnul, když o tom tak přemýšlela.

"A jak dlouho tam s nimi budu muset být?" zaskučela Rosie. Znamenalo to další odkusování času, který mohla strávit nad deníkem.

"Jak budu?" podivila se Lily, "Přeci budeme,"

"Ne," zarazila ji sestřenice, oba Potterovi se na ní zaraženě podívali, "Lily, vím určitě, že minimálně teta Ginny by mě přerazila napůl, kdybych ti dovolila jít s námi do té zimy," vysvětlila. Ne, že by to myslela vážně; jen nechtěla riskovat, že by se sestřence opět něco stalo, a Ginny aby měla starosti.

"Já jsem v pořádku -" chtěla začít protestovat, pak ale sama sebe zarazila. Rosie měla pravdu a ona to věděla.

"Vidíš, skoro bych zapomněla," pohladila Molly mladší dívku po hlavě, "ale Rose, ty je tam dokážeš na chvilku zdržet sama, že?" pošeptala druhé z nich.

"Oblíknu se a přijdu," přikývla. Když se za nimi dveře zavřely, seskočila ze židle a začala hledat šálu.

Po chvíli pohlédla zpět na Lily, která zůstala sedět ve stejné pozici, jako když babička odcházela.
"Jo," promluvila k ní konečně, "Lily, je to v pořádku, pokusím se je tam nějak zaměstnat, abych se mohla co nejdřív vrátit," slíbila, když si navlékla i druhou rukavici. "Můžeš si zatím číst napřed, já přeci jen budu mít deník s sebou v Bradavicích, takže to tam všechno doženu," usmála se.

"Vážně?" zeptala se trochu zmateně.

"Jasně, přeci teď patří nám oběma," zasmála se znovu. Mávla 'na rozloučenou' a vyběhla z pokoje. V předsíni na sebe hodila bundu, otevřela dveře a s povzdechem se vydala do polárních mrazů.

Mezitím v pokoji se Lily pohodlněji usadila na židli a nalistovala novou stránku.

Výborně, přízemí je opravené, všechno stojí, okna se lesknou, prach nikde, podlahy nejsou proděravělé a nebezpečné. S nábytkem to tu bude opravdu jako v paláci. Už jen vylepšit patro, upravit střechu a začneme vybavovat. Už se nemůžu dočkat.
Oddělovač
Oddělovač
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ClaireM ClaireM | 23. prosince 2010 v 19:01 | Reagovat

Hezká kapitolka. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.