Deník H. G - Kapitola 13: Všechno se děje moc rychle

19. prosince 2010 v 13:59 | Wish Katie
Deník Hermiony Grangerové
"Už vím!" blesklo Lily, "James tím Ala často strašil - ještě než nastoupil do Bradavic. Říkal, že tam učitelé zavírají žáky, když poruší školní řád, a že pak nikdy nikoho nenašli," vybavila se jí vzpomínka.


"To je hloupost," uklidnila jí s úsměvem kamarádka, "to snad víš, ne?" ujistila se. Druhá dívka přikývla, a tak pokračovaly ve čtení.

Vevnitř jejich dům vypadal… stále prázdně, ale svým způsobem 'úplně nově'. Jako by se tu před bezmála… dvaceti lety nic nestalo. Ale už v takovém stavu je to tam nádherné. Zvenčí to sice vypadá jako nevelká stavba, až teď ale, když už se tu všude neválí kusy sutin, jsem si uvědomila, jak je prostorný. Mnoho místností v přízemí, stejně tak jako v patře. Přesto se tu ale ještě musí hodně věcí dodělat.

Ginny říkala něco o tom, že vybavení a zařízení domu chce Harry nechat celé 'pod její taktovkou'. Určitě to bude krásné a útulné, nejspíš si od ní pak taky nechám poradit. Když mě pak pozdě odpoledne vyprovázela k našemu domečku, kde jsem se měla setkat s Ronem, který - jak jsem doufala - pilně pracoval na zalátání trhlin ve střeše, potkaly jsme se s Harrym. Přemístil se sem přímo z ministerstva, nebo kde to vůbec zase byl. Někdy si říkám, jestli ten výcvik není až moc krutý. S úsměvem mě unaveně pozdravil, objal Ginny a společně se pak vydali 'zpět na stavbu'. Jestli v tomhle stavu dokáže ještě do noci pracovat, pak já musím být schopná všechny místnosti opravit během pár minut!

Když jsem došla k naší 'zřícenině', nemohla jsem nikde najít Rona. Že by se tu dnes ani neukázal? To se mi nezdá. Vydala jsem se ho hledat - cestou jsem si všímala, že všechny skříňky, ve kterých bývaly knihy, nejrůznější fotografie a svíčky, zmizely. I podlaha se mi zdála o hodně čistší. Prkna vrzala, když jsem po nich přecházela místnost. Na zkoušku jsem do prostoru zavolala jeho jméno.
Málem jsem omdlela, když mě zezadu objal a zašeptal: "Jste tu sama, princezno?". Myslím, že mu došlo, že se mi tím téměř zastavilo srdce - hned mě pustil, postavil se přede mě a začal mi vysvětlovat, že je to jen on. Trouba.

Několik hodin jsme pak ještě pracovali, než jsme se už po tmě přemístili zpět do Doupěte. Ginny ani Harry tu ještě nebyli. Ti dva blázni, vypadalo to na bouřku. To je to proměnlivé letní počasí. Molly před nás naservírovala večeři, myslím, že můj žaludek v tu chvíli plakal dojetím. Pro Merlina, už si připadám jak Ron. Jakmile jsme se dali do jídla, začalo pršet. Ještěže už mají střechu.

Právě jsme se chystali jít nahoru, když se hlavní dveře otevřely a dovnitř vešli poslední lidé, kteří tu chyběli. Na kost promáčení, vypadali ale spokojeně. Vyčarovala jsem úsměv, vydala jsem se jim naproti a mávnutím hůlky je oba usušila, než to stihli udělat oni.

Chvíli jsme si spolu všichni povídali, zatímco večeřeli, pak jsme se ale s Ronem už vážně omluvili, popřáli jim dobrou noc a odešli na kutě. Cítila jsem se… Neobvykle unaveně.

Dívky až žasly, jak podrobně si Hermiona tento den zapsala. V duchu si přály, aby takové byly všechny zápisy.

Z následujícího týdne už ale žádné zmínky o tom, jak všichni čtyři společně opravovali svá budoucí 'sídla', nenašly. Nahradily je sáhodlouhé popisy posledních příprav na svatbu - Ginny už paní Weasleyová nenechala vzdálit se na více než deset minut a Hermiona jí, jako nejlepší přítelkyně, chtěla podpořit, takže to všechno 'tiše trpěla' s ní.

Před chvílí jsem Ginny dala něco na uklidnění, vypadá to, že je toho na ní dost. Je večer před svatbou, takhle nervózní jsem jí ještě neviděla. Molly jí dala pěkně zabrat, za každou cenu chtěla během dneška probrat ještě jednou všechny plány: kde bude kdo sedět, jestli by nebylo moudré ještě přehodnotit všechny ty barvy, jestli by radši předkrm neměla raději podávat něco jiného. Když jí Ginny začala uklidňovat, že už to lepší být nemůže a že už je na všechno stejně pozdě, málem vyletěla z kůže. Nechápu proč, ale ona mírumilovná čarodějka začala křičet, že její dcera by opravdu neměla být tak nezodpovědná. V tu chvíli přišel Harry, a Ginny, která do té doby otřeseně poslouchala matčiny výčitky, se k němu se slzami v očích rozběhla, schovala se v jeho náručí. Tehdy si Molly uvědomila, že to možná trošičku přehnala, a od té doby jsou z obývacího pokoje neustále slyšet její sáhodlouhé omluvy.

Nikdo jí to nemá za zlé, je to zkrátka jen nervózní matka.

"Babička a křičet?" podivila se děvčata; neuměla si to vůbec vysvětlit. Vůbec je tedy nepřekvapila Ginnyina reakce, kdyby na ně Molly křičela, asi by zareagovaly ještě hůř.

Moji rodiče by také měli přijet, nikdo neměl nic proti tomu, abych je také pozvala. Byli nadšení, že se za námi opět mohou podívat. Nějakou dobu tu pobudou, plánuji jim ukázat naše budoucí hnízdečko.

"Rosie, pojďte nám sem pomoct!" ozvalo se zdola zavolání.

"To je Viki," poznala Lily hlas; vstala ze židličky a v závěsu s Rose se rozběhla z pokoje.
Zastavily se pod schody a ztuhly úžasem; nevěděly, jestli se mají začít smát hned, nebo až za chvíli. Na zemi před stolem v obývacím pokoji ležel Ted Lupin, obličej měl zabořený v chlupatém koberci. Na něm seděla Dominika, Viktoriina sestra, ruce mu držela pevně přitisknuté k zádům, aby s nimi nebyl schopný pohnout. Do toho přispěchali James s Hugem, nenapadlo je nic lepšího, než začít Teddyho lechtat. Al na ně jen s údivem zíral, rozhodně by nechtěl být na jeho místě. Viki se vše snažila marně uklidnit.

"Co to děláte?" ozvala se do hluku Rose.

"Řekl mi, že jsem malá kreveta!" odpověděla jí nebezpečným hlasem Dominika, s uspokojením sledovala Teddyho, který se pod ní nešťastně svíjel.

"T-to není pravda, neře-neřekl jsem ti, že jsi malá!" bránil se.

"No tak, Domi, nechte ho už," pokusila se jí sestra z Teda sundat, když jeho vlasy nabraly křiklavě červenou barvu. Lily a Rose se jí vydaly na pomoc, společnými silami nakonec stále nebezpečně se tvářící Dominiku sundaly. Teddy se chopil šance, vyskočil, sáhnul po hůlce a namířil jí na Huga a Jamese.

"Ještě krok a utancujete se k smrti," pohrozil jim.

"Teddy, ne!" zarazila ho se smíchem Lily, "Prosím," dodala, významně se na něj podívala. A chlapec poslechl.

"Díky," otočil se k ní vděčně Hugo.

Pan Weasley, který právě vstoupil do místnosti, jen vše užasle sledoval.
"Nedáte si svačinu?" vypadlo z něj pak. Všichni souhlasně přikývli a vydali se do kuchyně, kde se jejich babička právě chystala vytáhnout nějaké ty chleby.

***

Kolem čtvrté hodiny se dívky posadily do křesel u krbu ve vedlejší místnosti a daly se do čtení.

Tak je to tady. Je asi šest ráno, všichni už jsou ale na nohách. Nedivila bych se, kdyby nám Artur oznámil, že Molly byla celou noc vzhůru. Za pár minut půjdu za Ginny, někdo jí přece musí uklidnit - tak, jako tehdy uklidňovala ona mě. Ron už šel za Harrym. Odvést ho někam na zahradu mimo Doupě, aby nebyl přímo vtažen do občasných nervových zkratů paní Weasleyové. Chytré.

"'Občasných nervových zkratů'," opakovala Lily Hermionina slova. "Díky Merlinovi, že jsem něco takového ještě nezažila - aspoň myslím," zapřemítala.

"No… Ne, to asi nebylo ono," vybavila si Rosie obličej babičky v den, kdy Hugo odmítl sníst vařenou zeleninu.

Výborně, za necelou čtvrthodinku začne obřad. Hrozně se těším. Všichni hosté jsou už usazení - přijela dokonce profesorka McGonagallová, Hagrid zabral celou zadní řadu. Chtěli jsme pozvat i Aberfortha, ten ale není k zastižení. Je tu i… jsou tu všichni, kdybych je všechny vypisovala, nestihla bych svatbu, čím bych si - hlavně od Molly - vysloužila jednosměrný lístek na nucené práce, což by pro mě znamenalo ještě méně času na všechny moje ostatní věci, které potřebuji vyřešit.
Oddělovač
Oddělovač
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ClaireM ClaireM | 19. prosince 2010 v 18:56 | Reagovat

Hezké. :-) Budeš v deníku nějak popisovat svatbu? Doufám, že ano.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.