Deník H. G. - Kapitola 10: Radosti a starosti

12. prosince 2010 v 18:57 | Wish Katie
Deník Hermiony Grangerové
Snídaně byla vážně jen rychlá, musela jsem se jít převléci do šatů. Nemohla jsem se dočkat, vlastně jsem měla trochu strach; mělo to být poprvé, co si je vyzkouším.

Padly mi, vážně, Ronova mamka odvedla skvělou práci. Ginny tam byla se mnou, aby mě podpořila a trochu rozptýlila, asi jsem vážně byla nervóznější, než se mi zdálo. Dlouhou dobu jsem jen tak stála před zrcadlem a pozorovala se. Jsem to vůbec já? Může být ta dívka v zrcadle, ta v bezchybných dlouhých šatech, ta s perfektně upravenými vlasy… Můžu to být vůbec já? Ta ušmudlaná holka z mudlovské rodiny?

V tu chvíli se mi chtělo plakat, ale vydržela jsem to. Vzpomněla jsem si na rodiče; už dávno tu byli, povídali si s Weasleyovými a určitě jen se zatajeným dechem pozorovali všechny ty tácy s občerstvením, které kolem nich bez podpory prolétávaly, lidi, kteří se z ničeho nic objevovali na okraji pozemku…

A pak to přišlo, najednou jsem stála na konci červeného koberce a taťka mě vedl k oltáři. 'Pane bože!' běhalo mi hlavou. Pár metrů před sebou jsem viděla Rona. Cítila jsem z něj nervozitu, ale kdo tady nervózní nebyl? Snad jen Papušík sedící na špičce 'stanu', ve kterém obřad probíhal.

Všechno se to stalo hrozně rychle; v jednu chvíli jsem stála po Ronově boku a nervozitou nemohla popadnout dech, v další už bylo slyšet jen hvízdání a tleskání. Zvláštní. No a náš první tanec? Řekněme, že jsem ráda, že jsem si vzala tak pevné boty. I tak mě asi budou nohy bolet ještě dlouho, ale o to se teď vážně starat nehodlám. Když skončila hostina a všichni se začali rozprchat, odtáhl mě Ron na kraj zahrady - vyšli jsme z branky a nijak mu nevadilo, že za sebou stále táhnu celou dlouhou vlečku šatů. Ani nevím, kdy nás přemístil. Nevzpomínám si, co se pak dělo, ale když jsem se probudila, byla jsem perfektně odpočatá… Soudě podle toho, že teď ležím vedle Rona, na jakési prostorné posteli v bytečku na kraji Londýna, si to ale dokážu slabě domyslet.

Pořád něco mrmlá ze spaní - je to… hrozně roztomilé, vážně. Nad tím se nejde neusmívat.

Kdosi zaklepal na dveře a vešel dovnitř - byla to Hermiona, dívky to ani nepřekvapilo.

"Nechci vás rušit, ale je nejvyšší čas zalehnout," pověděla jim s unaveným úsměvem. "Už je ti lépe, Lily?" otázala se pak.

"O moc," usmála se na ní vděčně holčička.

"To jsem ráda," úsměv oplatila a otočila se na odchod, "zítra už snad budeš mluvit zase jako jindy," ujistila jí a s přáním dobré noci zhasla světlo a vyšla.

Dívky si ještě chvilku šeptem povídaly, pak je ale přepadl spánek.

***

"Vážně nevím, proč bych neměla," za dveřmi vedoucími na chodbu se toho rána opět rozléhaly hlasy; tento patřil jisté čarodějce s tmavýma očima, která se právě bavila se svým zrzavým manželem.

"Třeba proto, že jsou svátky a i ty máš jednou volno, Míno," odpověděl jí celkem chytře.

"Ano, ale pacienti nepočkají, Rone, to už jsem ti říkala tolikrát," ohradila se, hlasy se ode dveří začaly vzdalovat - opět se dali do pohybu. Rosie vstala z postele a zvědavě vykoukla na chodbu.

"Tak to prr, copak jsi tam jediná léčitelka?" zeptal se jí, chytil jí za paži a otočil ji čelem k sobě. "A vůbec, ten patron ti přišel jen oznámit, co je u Munga nového, neříkal přeci 'Okamžitě přijďte, umírá nám tu padesát lidí,', nebo snad ano?" viděl, že už chtěla něco namítat, tak tomu předešel. "Zkus si alespoň jednou užít Vánoce v klidu a míru se svojí rodinou, dobře?" usmál se na ní.

"Dobře," rezignovaně si povzdechla, upravila si rukáv svetru a dlouze se na Rona zadívala.

"He-? Co se děje?" zeptal se najednou zmateně. Hermiona mu pošeptala něco, co Rose neslyšela, pak se otočila, čapla manžela za ruku a dovedla ho ke kuchyňskému stolu, aby se společně nasnídali.

Rosie si povzdechla a znovu potichu zavřela dveře.

"Mamka pořád jen pracuje," postěžovala si tiše. "Aspoň že tentokrát neodešla," dodala. Nebylo to tak, že by si Hermiona na rodinu odmítala udělat čas, ale jak sama řekla, 'pacienti nepočkají'.

"O tom mi povídej," kývla Lily. Věděla, jaké to pro Rosie bylo, koneckonců její taťka se doma taky ukázal jen vzácně.

"Koukám, že se ti vrátil hlas," usmála se na ní poté, co se převlékla.

"No vidíš, skoro mi to nedošlo," poškrábala se nervózně na hlavě, když si česala vlasy.

"Lily, víš, co teď bude následovat?" zněla další otázka položená ze strany vyšší dívky.

"Deník!" zasmála se, odtáhla si židličku od stolu a čekala, až se k ní kamarádka připojí.

Tak takhle vypadají naše 'líbánky'. Stanování v Deanově lese. Něco mi to až nepříjemně připomíná, ale co se dá dělat. Stan vypadá úplně jinak, než jak si ho pamatuji, takže to až tak hrozné není.

Pak už se ale zdálo, jako by Hermiona deník snad ztratila a dlouhou dobu ho nemohla najít. Další záznam byl až z půle května.

Dneska za námi přijela Fleur s Viki. Až jsem žasla, jak rychle dokáže běhat po čtyřech. Jak já bych chtěla taky takové dítě…

Dívky nechápaly, proč byly následující řádky na několika místech rozteklé, jako by snad Hermiona plakala, když je psala. Brzy se však důvod dozvěděly.

Nejde to, pořád se mi o tom zdá. Kdybych nebyla tak pitomá, třeba bych za pár měsíců už měla podobnou holčičku. Nikdy si to neodpustím, ten den byla hrozná chyba… A Ronův výraz tenkrát… Kdyby mě Ginny nepodržela, skončila bych na oddělení s doživotními psychickými poruchami u nás v nemocnici. Jak jsem mohla? Všechno mohlo být jinak.

Jsem z toho opravdu zoufalá, nevím, co mám dělat. Ostatní se mě snaží přivést na jiné myšlenky - jsem jim za to hrozně vděčná, ale stejně…

Ne, Ron mě z toho nikdy nevinil. Ten výraz - bál se o mě, opravdu se bál. A já mohla myslet jen na dítě, které se nikdy nenarodí.

Rosie se do očí tlačily slzy. 'Jak je to možné?' ptala se sama sebe, 'Co mohla mamka udělat, aby se-…' na další úvahy jim však nebyl dopřán čas. Ozvalo se lehké zaklepání na dveře, které se následovně otevřely. Stál v nich Teddy.

"Holky, pojďte na snídani, babička už panikaří," usmál se na ně. Zatvářil se trochu zmateně, když si všiml jejich lesklých očí, nic však neřekl.

Lily si oči utřela rukávem svetru.

"Jo, jasně, už běžíme," vykouzlila úsměv, deník zaklapla, zatahala Rosie za ruku a společně se pak všichni tři vydali za jídlem.

***

Už jen den zbývá do prázdnin. Co to pro mě znamená? Vlastně nic, do práce musím tak jako tak.
Pořád ještě bydlíme v Doupěti, zdá se, že je s tím paní Weasleyová nadmíru spokojená: má rodinu pohromadě. Vlastně je to skvělé, alespoň se zatím nemusíme starat o to, kde budeme jednou bydlet; vypadá to, že náš přesun do samostatného domečku nijak nespěchá. A stejně by mi tam bylo smutno. Bez dětí by byl každý domek prázdný a byty se mi moc nezamlouvají.

Včera kolem šesti ráno za mnou přišla Ginny - už dávno samozřejmě nesdílíme jednu ložnici, koneckonců jsem vdaná. Byla jsem trochu překvapená, že se zastavila tak brzo - no, jelikož Ron ještě spal, vydaly jsme se spolu na zahradu domu. 'Tady něco nehraje,' byla jediná myšlenka, která mi běhala hlavou.

Dívky vyděšeně nadskočily, když do okna v pokoji udeřila velká sněhová koule.

"To jsou vtipy," povzdechla si otráveně Rosie, okno otevřela, aby si potvrdila svou domněnku: kdo jiný by to mohl udělat než James s Hugem?

"Pojďte ven," zavolal na ně Hugo, v ruce měl připravenou další kouli.

"Teď ne," pomyšlení, že by teď měly vyjít do mrazu a vrátit se úplně promočené se Rose ani trošičku nezamlouvalo. Teď to navíc nepřipadalo v úvahu: měly rozečtený deník a od toho se přece neodchází.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ClaireM ClaireM | 15. prosince 2010 v 19:39 | Reagovat

Super povídka, těším se na další kapitolu. Je zajímavé sledovat Hermioniny osudy z těch vynechaných devatenácti let. Taky by mě zajímalo, co to bylo s Lily, jestli ten kašel byl opravdu jen kašel nebo jestli to mělo nějakej pro budoucí kapitolky důležitější význam?

2 Wish Katie Wish Katie | Web | 18. prosince 2010 v 12:48 | Reagovat

[1]: Uvidíme ^^... Ale jelikož má být hlavním tématem Deník, nechci to už moc rozvádět, aby se to všechno s kašlem nezamotalo ještě více... ^^ Zkrátka malá vedlejší vložená epizodka - Hermiona je tady léčitelka, čili myslím, že když je Lily v jejích rukách, není se o co bát... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.