Deník H. G. - Kapitola 2: Menší rekapitulace

10. listopadu 2010 v 20:24 | Wish Katie
Deník Hermiony Grangerové
Rosie rozhodně nalistovala první zápis a dychtivě se začetla.


Konečně jsem tady, zpátky v Doupěti… možná je to toto léto naposledy…

Rose zmateně odtrhla oči od deníku. Co to mělo znamenat 'Možná naposledy'? Malou chvilku si pokoušela vzpomenout, jestli u matky někdy zaslechla něco takového, nepodařila se jí však vypátrat žádná taková vzpomínka.

Přesto doufám, že vše dobře dopadne… a kdyby ne, rodiče jsou snad do konce života v bezpečí. Bolelo to, moc to bolelo, vidět tu prázdnotu v jejich očích, když jsem jim upravovala paměť. Ale je to pro ně tak lepší. Určitě…

Dívka se opět zasekla, pootevřela ústa úžasem. Co se to tehdy dělo, že její vlastní maminka musela svým rodičům upravit paměť? Inkoust byl na pár místech rozteklý, pravděpodobně plakala, když to psala. Rozhodla se o tom raději nepřemýšlet a očima rychle vyhledala další odstavec.

Ron se kolem mě točí jako kolovrátek, až si říkám, že snad… Že by… Ne, nebudu na to myslet. Snaží se mě jen rozveselit, já to vím. Už je mi o moc lépe než ráno. Neměli bychom se zdržovat maličkostmi, na to vážně není čas. Paní Weasleyová nás zaměstnává víc než dost, od rána do večera je to samé uklízení, leštění a další uklízení. Billova svatba se blíží a ona si to chce zjevně užít, jak jen to půjde. Kdybychom neměli hůlky, bylo by to o moc těžší. Je to skvělý pocit, když už jsme plnoletí…

Rose se usmívala nad tím, jak Hermiona popisovala všechny ty přípravy na svatbu, které probíhaly ještě během následujících dvou dní. Zápis ze dne třináctého července už ale zdaleka nebyl plný toho, jakým způsobem se paní Weasleyová nervózně rozhodovala, kterou barevnou kombinaci vybrat pro jaký stůl.

Tak je to tady, jedeme pro Harryho. Všichni v domě jsou nervózní; cokoli se může pokazit. Co když se Smrtijedi dozvěděli o změně data, kdy Harry odcestuje do Doupěte? Mohli by někoho zabít, to je to, co všichni vědí, nikdo to ale nevysloví nahlas. Několikrát se nás pokoušeli přesvědčit, abychom to nechali na někom ze zkušenějších členů Řádu. No tak, už nás snad znají dost dlouho, ne? Vždyť jde o našeho nejlepšího kamaráda, nemůžeme ho v tom nechat.

'Co to má…' Prolétlo Rose hlavou. Rychle deník zaklapla, když zaslechla kroky na schodech, a schovala jej pod peřinu. Ozvalo se lehké zaklepání na dveře.

"Princezno, pojď dolů, alespoň na chvilku," promluvil k ní otec, když otevíral dveře. Trochu zmateně se rozhlédl po místnosti, až našel Rosie, sedící v tichosti v rohu postele. "Stalo se něco?" zeptal se.

"Já -" chtěla se rozpovídat, v duchu se však zarazila. Proč to řešit s taťkou? Dopadlo to dobře, nebo ne? Byla ale pevně rozhodnutá svěřit se mamce, i kdyby to mělo znamenat, že o deník příjde. "Ne, nic. Už jdu," vykouzlila úsměv. Jakmile Ron Weasley odešel, vzala deník a strčila si ho do kapsy mikiny. Seběhla dolů, na posledním schodu nadšeně vypískla. U kuchyňského stolu už se osazenstvo trochu rozšířilo: Dorazili už i Bill s Fleur a Viktorií, Andromeda s Teddym a domovní dveře se zrovna znovu otvíraly. Rose se nadšeně běžela obejmout s tetou Ginny, Harrym, pozdravila se s Alem a Jamesem, nejdéle se však objímala s Lily. Uhnula z cesty rodičům, kteří je také přišli přivítat. Když koutkem oka zahlédla mamku, vzpomněla si na malý zápisníček, který byl momentálně bezpečně uschován v její kapse.

Po obědě a nějakém tom dalším společně stráveném čase se s Lily omluvila a obě vyběhly nahoru do jejich 'skrýše'. Chtěla jí svůj objev ukázat co nejdříve, Potterovi se tu dnes ukázali vážně pouze 'na skok'.

"Lily, musím ti něco ukázat, nebudeš tomu věřit!" vychrlila ze sebe Rose, sotva za sebou zavřely dveře, a vytáhla z kapsy onen deníček.

"Co to je?" zeptala se zvědavě a vzala si zápisník do ruky, aby si ho mohla lépe prohlédnout.

"Deník, ale ne ledajaký… Patřil mamce." vysvětlila Rosie a usmála se nad užaslým pohledem sestřenky.

"Patřil… patřil tvojí mamce? To jako tetě Hermioně?" Lily tomu nemohla uvěřit, ještě než jí Rose stačila odpovědět, už si deník prohlížela. Rosie přikývla.

"A je tam toho napsáno plno. Nevím… všemu nerozumím, ale je to neuvěřitelné," šla si spolu s Lily sednout na postel a nalistovala stránku, kde naposledy skončila, "a je tam i plno věcí o tvém taťkovi i mamce," dodala. Lily už to nevydržela a začala spolu s Rose číst.

Už je půlnoc… jsme zpátky, skoro všichni. Bohudík jsme to zvládli, Harry je tu s námi. Zase Smrtijedi - a tentokrát i s Voldemortem. Přesto ale nikomu není do smíchu… George přišel o ucho… to Snape. Snape, ten vrah, ten, kdo zabil Albuse Brumbála. Pořád se mi ještě vybavuje ta noc, kdy se to stalo… Nikdy na to nezapomenu, nezapomenu na jeho tělo pod věží, nezapomenu, jak tam nad ním Harry seděl… myslím, že bez Ginny by to nezvládl. A to si ještě celá škola myslela, že právě on byl Brumbálovým vrahem…

Obě děvčata zůstala dále v tichosti sedět. Pro Lily to byl šok, nikdy nevěděla, co všechno její otec zažil… Nikdy nikomu nic neřekli, zjevně je v útlém věku nechtěli strašit. Teď věděly proč.

Nemohu tomu uvěřit, smrt nás pronásleduje na každém kroku! Bill - Bill přišel s tím, že, pro Merlina, Pošuk Moody je mrtvý! Tohle všechno musí skončit, takhle to dál nejde. S Ronem stále odmítáme Harryho opustit, i když by si to zjevně přál. Nemůžeme ho v tom nechat, musíme mu pomoci viteály najít a zničit toho, kdo to všechno způsobil… zničit Voldemorta.
Lily s Rose se brzy dostaly za popisy všech příprav na cestu za viteály, zápisy v deníku se stále zkracovaly, Hermiona zjevně neměla čas si vše zaznamenávat. Další zápis byl až ze zimy toho roku.

Ne, ne, to se nemohlo stát! Ron, ten pitomec, Ron, on - to není možné, Ron nás opustil! Běžela jsem za ním, volala jsem ho - on, přemístil se… je pryč… už - nemůže se vrátit… Pohádali se s Harrym… Ron by nikdy nic takového neřekl, mohl za to ten medailonek… Určitě, jinak by přece neřekl takové věci… 'Nemáš rodinu', to… Pro Merlina…

Celý zápis byl zmáčený slzami, dívky zůstaly sedět jako opařené, ale četly dál.

S Harrym už téměř nemluvíme… Když se na něj večer podívám, vždycky leží a sleduje ten Pobertův plánek… Vím, že na něm hledá Ginny, vždycky nasadí ten jeho pohled…

Pak, zdálo se, Hermiona svůj deník na dlouhou dobu odložila, dokud ovšem -

Kdybych to neviděla na vlastní oči, neuvěřím tomu! Ron, ten pitomec, se vrátil! Nevím, jestli jsem víc naštvaná nebo šťastná… Ten trouba se mi snaží minutu co minutu omluvit… Pro Merlina, on se vůbec nezměnil…

"Rosie, jsi v pořádku?" pohladila Lily kamarádku po zádech.
"Já - úplně, jo, jenom je to…"
"Zvláštní," souhlasila mladší z obou dívek. Za okny už se stmívalo.
Rychle se dostaly za popisy jejich dalšího společného hledání viteálů… Až se dostaly ke květnu… k návratu do Bradavic.
A/N: Pokusila jsem se v krátkosti zopakovati, co se stalo během "posledního roku" s Harrym Potterem. Od příště pojedeme "po novém" ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hermiona Hermiona | Web | 11. prosince 2010 v 20:31 | Reagovat

jo aha, to bylo HP 7, zase sem to spletla xD ale to je jedno, já si musím prostě přečíst další kapitolu, strašně mě to zajímá ! =)

2 AnNe AnNe | Web | 16. dubna 2011 v 16:19 | Reagovat

"Princezno, pojď dolů, alespoň na chvilku," promluvil k ní otec, když otevíral dveře. Trochu zmateně se rozhlédl po místnosti, až našel Rosie, sedící v tichosti v rohu postele. "Stalo se něco?" zeptal se.

. sladoučký <3 <3 :D hned hned jdu na další! úžasná povídka! že já blbec to nečetla dřív...promin <3 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.